Putování za Fatou morgánou - pátá část

Je středeční ráno, vstáváme ve čtyři hodiny, máme půl hodiny na snídani a už v pět začíná naše předlouhé putování saharským okruhem směrem na Kebili přes solné jezero Chott el Djerid (Palmové jezero).

V autobusu je dnes úplné ticho, všichni jsme unavení a nevyspalí, ale - jedna špatná noc nás přece nerozhází, to si tedy myslím já. Posloucháme výklad o nadcházející trase s tím, že se nám možná poštěstí uvidět fatu morgánu. Během chvíle je ale jasné, že naopak přichází písečná bouře. Kde se vzal, tu se vzal, fičí ostrý vítr, srážející vršky dun a ženoucí proti nám celé závěje písku. Rázem je tma a v ostrém ranním slunci to vypadá děsivě. Ale jak to začalo, tak to rychle skončí a my nestačíme zírat na úplně změněnou tvář pouště. Všude kolem nás jen široširá písečná pláň. A jezero Chott el Djerid, u kterého zastavujeme, jako jezero vůbec nevypadá. Jen samý písek a vodou se údajně naplňuje pouze v lednu a únoru a slétají se prý k němu celá hejna volavek, pelikánů a plameňáků. Palmové jezero to bývalo před lety, teď tu není ani jedna palma, vůbec nic. Jen nekonečné duny a pak písečné růže roztodivných tvarů a velikostí, se kterými se budeme setkávat ve všech stáncích na pobřeží. Nejmenší za "un dinár" až po veliké jako lidská dlaň.

Nedaleko naší zastávky je několik prodejních stánků s těmito růžemi a figurkami všemožných velbloudů. Vysoký snědý prodejce chce směnit moje dioptrické brýle za dvě figurky a růži, neustále přihazuje a po neúspěšném handrkování rozhodí ruce a ptá se, jestli jsme Němci, Holaňdané nebo Švédi. Když mu říkám: "Nous sommes Tchéques - My jsme Češi"  vrtí nechápavě hlavou: "Que - co?".- a nerozumí ani mému naučenému arabskému: "Ena Tšíkí".

S posledním pohledem na vlnící se písčité pláně odjíždíme do sladkovodní oázy v Tozeuru, kde rostou snad nejkvalitnější datle v celém Tunisku. Tyhle palmy, pomerančovníky, meruňky a kdovíco ještě mají nožky pěkně ve vodě a hlavu na plném slunci. Prostě úrodný ráj. Po projížďce v kočárech, tažených vždy jedním vychrtlým koníkem, definitivně opouštíme poušť a sjíždíme na dálnici ke Gafse, hezkému městu, majícímu asi 70.000 obyvatel.

Po rychlém a vynikajícím obědu v místním hotelu nás čeká cca 200 km do Kairouanu, kde navštívíme místní výrobnu koberců a vyhlášené arabské tržiště Kairouran  znamenající "tábor". Podle legendy se tu kdysi jeden emír s vojskem náhodně zastavil u pramene vody, zabodnul kopí a prohlásil celou oblast kairouanem - táborem. Celé tohle město, hlavně jeho Medima, má neopakovatelný arabský ráz.

Majitel výrobny koberců nás všechny hostí mátovým čajem s tradičními přeslazenými zákusky a snaží se prodat co nejvíc ze svých krásných koberců. Stačí složit na místě pouhý 1 TD a koberec je poslán na dobírku kam si kdo přeje za 600 - 800 TD.

S manželem bloumáme po rozsáhlém tržišti a místní prodejci nám nabízejí kdeco. Překřikují se navzájem a vždycky několik rukou nás táhne do svého krámku. Jeden horlivec mi dokonce otáčí hlavu směrem k nakupené hromadě koření a je moc šťastný, když si vyberu šafrán, kterého mi za nekřesťanské 2 TD (smlouvám) usype asi dvě lžíce. Pak s teatrálním výkřikem: "Seulement pour vous mon chére madam - Pouze pro vás má drahá paní" přihazuje další dvě lžíce.

V pokročilém odpoledni a za stálého žáru se vracíme zpět naším klimatizovaným autobusem do prozatímního domova v lenivém očekávání příštích dnů