Jednou a dost

"A bude se hubnout, co ty na to," prohlásil kdysi jednou (v minulém století) můj zápasnický manžel. A protože jsem nechtěla narušit naše tehdejší manželské štěstí, tak jsem souhlasila. Sice váhavě, ale souhlasila.

Patrně mě nějak přesvědčil, že těch mých pár kilo nad... (jeho pak o hodně víc) je nutné shodit. Kristepane - tehdejších pár kilo nad... - kde ty sladké doby jsou.

Můj drahý svá rozhodnutí nikdy neměnil (a nemění). A tak se vzápětí vytasil s podrobným jídelníčkem od jedné hubnoucí se kolegyně. Rozpis byl velice podrobný a podle mě úplně hnusný. Byly tam hlavně: jogurty, mrkev, okurky, různé čaje (projímavé nevyjímaje), ovesné vločky a zase ty jogurty. Bílé, nízkotučné. A já dostala hrozný hlad, sotva jsem na tu příšernost mrkla.

Po několika dnech drženi diety jsme na sebe byli z toho věčného hladu protivní. A kdyby jen na sebe, ale i na obě naše děti. A já, abych nějak zvládla zaběhnutý rodinný kolotoč (8,5 hod. v práci, domácnost ...), tak jsem začala podvádět a sem tam něco rychle zhltla. Aby manžel neviděl a já nenarušila to naše křehké manželské štěstí...

Můj partner byl ale k sobě tvrdý a - skutečně hubnul - (na rozdíl ode mě). Asi po týdnu se přiřítil s novou osobní váhou a začal se kontrolovat. To jest - denně se ráno i večer vážil.

Patrně díky zkušenostem - a hlavně pak častým konzultacím s hubnoucí se kolegyní - začal po mně vyžadovat totéž. A o její klesající váze sem tam něco utrousil. Pochvalného, jak jinak. Jednou dokonce i dojetím (nebo z hladu?) nad jejím dokonalým počínáním zaslzel. Kristepane.

Aby toho nebylo dost, tak v nedalekém městečku koupil na chalupu od místního kšeftaře (prý velice levně) hned dvě decimálky, váhy na metrákové pytle s obilím. A tak jsme rázem měli - a máme dosud - tyhle váhy tři. Protože o jeden takový krám po mých předcích jsem už roky zakopávala.

"Budeme se vážit i tady a pak, můžou se vždycky k něčemu hodit," vrčel tehdy na mě manžel podrážděně, když jsem remcala. Načež ty dvě nové (omlácené a celé nějak šišaté - můj názor) pečlivě seřídil a přes moje protesty umístil na vždy (mnou) pečlivě uklizené zápraží. Hned vedle mé lásky - dvou kamenných koryt se záplavou letniček. Hrůza hrůzoucí.

Léto tehdy šílelo a já s ním. Na vraždu to zatím nevypadalo a ani k rozvodu (náznaku) nakonec nedošlo, protože nastal rychlý zlom. A to na chodské pouti v Domažlicích, u manželových příbuzných.

Do těch Domažlic jel s dětmi, natěšenými na chodské koláče, husu a řízky. A i já byla docela natěšená. Hlavně na to, že se konečně v klidu naprásknu.

A jestli měl tenkrát můj drahý sebou i nějaký bílý jogurt, tak to si opravdu nepamatuju.

Když se všichni tři večer vrátili, děti jásaly: "Maminko, to ti byla děsná sranda. Táta u tý jeho tety před obědem všem vykládal, jak hubne (shazuje). A jak při tom máchal rukama, tak pod ním najednou rupla židle a on strhnul ubrus s tou polívkou, řízky, salátem a koláči na podlahu."

Takže otec, válející se v salátu a polívce, ale i sakrující tetička a její: "Vidím, že jsi zatím shodil jen tu knedlíčkovou a esli shodíš, jak tady říkáš, i ňáký to kilo, tak nevím. Počítám, že ten metrák a něco přes budeš mít furt. Dieta sem nebo tam… " - tak tohle našim dětem uvízlo nadlouho v paměti.

Asi nejen dětem, ale patrně i tomu mému zápasníkovi, protože hned druhý den ráno přestěhoval obě decimálky do stodoly. A já si začala otloukat nohy o všechny tři.

Mezi námi děvčaty, jaképak hubnutí. I můj dragounskej dědeček s oblibou říkával: "Lepší je holka na štípnutí než na chcípnutí."