Copak to hledáte, dneska už vyváželi

Na rozdíl ode mě, kvapem se uzdravující - i když - zase takový fofr to nebyl, ochořel na několik měsíců můj notebook. Asi žalem, sebou do lázní jsem ho totiž nevzala. Zato manžela ano, toho ale jen na  poslední čtvrtý týden.

A tak sama vysedávám na lázeňských procedurách, pozoruji a i lituji ostatní pacienty. S berlemi, holemi, chodítky... Jsem tu jako bílá vrána, konečně "bez," díky za ty dary.

Kdekdo se tu belhá, mnozí jen s doprovodem. A sanitky každý den přivážejí další a další. Po operacích pohybového ústrojí nebo po infarktech, přímo z jednotlivých nemocnic. Maséři a lázeňské sestřičky jsou tady ale velice profesionální a zdatní.

Denně mám čtyři až pět procedur a cítím se po těle čím dál líp. Za necelý týden ale začínám být kapánek "mimo", to jako na hlavu. Tak by to určitě okomentovala moje drahá babička.

"Jéjéjéj, ze mě vám po tý voperaci šly už jen zelený šťávy..." svěřuje se mi pohnutě paní na levoboku.

Vzápětí málem nadskočím, když mě soused zprava důvěrně informuje o špatném koloběhu svých vnitřností: "Po ránu jen samý černý tvrdý bobky a večer" - máchne mi těsně rukou před nosem - "večer jakbysmet." Chvíli smutně kouká do země a dodává: "Že by to bylo těma práškama, beru jich celejch sedumnáct, jojo, sedumnáct koláčků a každej den." A za chvilku nadhodí: "A copa vy berete, asi nic moc, jak tak koukám."

Tolik důvěrnosti jsem tedy nečekala. Přijela jsem totiž pevně rozhodnutá, nemluvit a hlavně neposlouchat nic o nemocech. Ani o těch mých, ani o jiných. Užila jsem si totiž za posledního třičtvrtě roku docela peklo.

A tak si budu sebou brát asi sluchátka. Jenže - jak uslyším, až mě zavolají na proceduru? Lázeňské jsou velice milé, ale rozumět jim dá docela fušku. Nejen mně, ale i ostatním. Ony totiž jména pouze decentně ševelí a tak se většinou nás několik zvedá v jednom šiku a žene se do dveří. Takže - sluchátka definitivně škrtám.

Léčba je tady přímo úžasná a tak patrně vlivem okolností už i já začínám docela dramaticky prožívat osudy spolupacientů. Občasná diagnóza sice  vypadá na "vypadnutí z kočárku s celoživotním následkem," ale možná, že i já kdysi vypadla. Na hlavu, jinak si ty svoje stavy neumím vysvětlit.

Kolem léčebny je kouzelný lesopark. Je stále hezky a tak každé odpoledne (i po cvičení - slyšíš to můj drahý, i po cvičení!) vyrážím na krátké procházky a obdivuji koruny mohutných, staletých stromů.

Pacienti se moc neprocházejí, posedávají venku na lavičkách v houfech a debatují. O nemocech a operacích, to dá rozum. A já brzy poznám na vlastní kůži, proč skoro vůbec nekorzují.

A tak pochoduji většinou sama a kochám se tou velebnou krásou kolem. Jednou mi přes cestu přefrnknou dvě rozdováděné veverky. Dívám se za nimi do větví a přehlédnu nerovný, značně vyboulený chodník, s různě prorostlými kořeny. A vzápětí letím. Už zase projednou ne s hlavou v oblacích, ale s nosem setsakramentsky blízko u pěšiny. V prudkém předklonu a v nepředpisovém shybu (trhu) nedávno seštupované páteře.

Babiččino varovné "nekoukej furt kde co lítá, nebo narazíš," bych měla nosit na ceduli kolem krku. Doživotně, pro výstrahu.

Hrozivý skoropád sice ustojím, ale málem urvu sloupek s košem na odpadky, který na mě poťouchle civí svou rezavou krabatou stříškou.

Poněkud otřesená seberu kabelku (teď už předpisovým shybem), pátravě omrknu kde je kdo a odkulhávám. Kotník na levé noze sice bolí jako čert, ale záda - dobrý! A tak děkuji v duchu znovu a znovu doktorům z plzeňské FN, kteří mě tak pečlivě zdrátovali.

Ale, ouha, nemám brýle. Nejsou nikde okolo na zemi, takže zbývá jen ten zatracený koš. Když s pohozenou ulomenou větvičkou v něm zuřivě zašátrám, ozve se za mnou: "Copak tam hledáte, madam, dneska už přece vyváželi. Mám to zmáklý, teď už tam vůbec ničeho nic nenajdete."

A zarostlé individuum (žádný vymydlený pacient) s čadící cigaretou se hodlá vybavovat. V ruce nedopitou flašku s pivem a dalšími cinkajícími ve dvou špinavých igelitkách.

Konečně vylovím svoje multifokály, něco zmateně zaskuhrám a rychle mizím. Bez kulhání. A pak, že to nejde.

Mám ale takový nepříjemný pocit, že jsem jen tak tak unikla jednomu pozvání. K lovu. Lovu s následným průzkumem kontejneru u nedaleké samoobsluhy. Ve dvou, pěkně bok po boku.

: