A pak - že nedržíme pohromadě

Dojde-li k nějaké výraznější krizi nebo neštěstí, dokážeme se alespoň na čas pevně semknout. Tedy - my v naší rodině docela určitě.

Zpráva o hrozivém pádu mého drahého se šířila údolím Úhlavy asi jako vlna tsunami, aby se nakonec zastavila až někde u průsmyku ve Všerubech. Rozsáhlá špionážní síť švagrové (sestry manžela) totiž okamžitě zafungovala, protože po oné sobotě příliv jeho příbuzenstva k nám na chalupu každým dnem sílil.

Sousedé z druhého konce vesnice nás dokonce uprostřed týdne nervózně vyzvali, abychom nedaleko kapličky umístili výrazný ukazatel se směrovkou k našemu obydlí. Asi něco na způsob: "Tamhleto je to Krakonošovo."

"Jaro, ty náš ubohej nevčasnej Jaro, dyk si moh bejt dočista mrtvej," kvílely jeho četné chodské sestřenice. Jejich statné mužské protějšky s očividným pohnutím ho zase přátelsky dloubaly do bolavých zad, aby jej vzápětí s dotazem: "A kerýpato rameno máš vlastně naražený?" přatelsky poplácaly pro jistotu hned po obou. A tlustá mimina vnuček těch několika sestřenic do toho srdceryvně řvala.

No, vzhledem k mnohačetným zraněním a modrofialovým hematomům to můj veskrze mužný manžel nesl opravdu statečně. Večer mě pak tichým zadrhlým hlasem žádal o zvýšenou dávku ibalginů, další kapsicinové náplasti a trošinku ledu na zhmožděné zápěstí.

A prášků na hlavu, to zase já, bych byla ráda slupla po odjezdu posledního auta hned několik. Kdyby jen několik, pořádnou hrst a pěkně naráz.

V našem špajzu se pak začala nebezpečně vršit hromada buchet, koláčů a zejména zelných placek s častým: "Chudák Jara, míl ty zelný jako malij tak rád, tak rád."

Mimochodem, chodské srdce je široké a ty koláče úplně vynikající a kdo je někdy ochutnal, rád uvěří.

Takže jsem se předváděla i já. A místo trhání jablek, sbírání ořechů a pletí rabátek (jedno další já, asi blázen, nově zakládám) byly u nás neustále k mání bábovky (z pěti vajec - sousedovic slepice se opravdu činily), jablečné štrúdly s ořechy a jiné mnou nachystané dobroty.

V hlavě mi ale koncem týdne začalo hučet z všemožných zpráv, jako: "Karbanuc děrek si polámal všecky štyry, když klouz na slepičinci a že Matoušuc slepyj kmotr sletíl z trachtoru plnýho sena rounou na záda. A byl hnedka mrtvej."

Čert aby se v tom vyznal, většinu těch jmenovaných jsem vůbec neznala. A byla jsem nakonec moc a moc ráda, že zprávu o držkopádu mého drahého jsem "svému" příbuzenstvu zapomněla sdělit. Pane jo, mám těch sestřenic a bratránků sedmadvacet.

Ale - stejně, troufnul by se nám někdo po tom všem říct, že nedržíme pohromadě?