Když za ranního kuropění kape ženský na karbid

"Voda, praskla vám voda". Ne, určitě nerodím - nebo, že by to byl nějaký sen? Partaj pod námi, dva studenti, nám buší na dveře, zvoní a křičí.

Jsou tři hodiny ráno a my rozespale čvachtáme tou spouští ke dveřím. Plesk. Vydatná sprška ze stropní spáry mi přilepí chomáč vlasů přes oko a já se probouzím.

"To není asi od vás", souká ze sebe zmateně jeden z mladíků, zírajíc na mou připlesklou ofinu. Jsem skrz naskrz mokrá, ještě v noční košili. Jindy bych takhle nakvap neotevřela, ani náhodou.

S menšími obměnami jsme vytápěni rok co rok, se železnou pravidelností. Plave předsíň, koupelna, WC a kuchyně. Tam navíc crčí voda nejen po zdi, ale i venku přes okno, bubnujíc do parapetu. Sporák v rohu linky je plný mokvající omítky a hořáky zase budou trucovat a dlouho "nechytí." Pane jo.

A to jsme před dvěma měsíci (a deseti tisíci) tuhle část bytu nechali vymalovat.

Naštvaně rveme dlouhý, těžký koberec přes zábradlí lodžie. I ta je pod vodou. Kap, kap, kapity kap - výsměšné staccato od horních sousedů, pachatelů.

A tak nasupeně houknu směrem k nim (slyším je, vymetají dolů - nebo vytírají? vodu): "Okamžitě přijďte s číslem vaší pojistky." Mám jich už plné zuby, plavajzníků.

Když se asi po hodině autor maléru přištrachá, začne omluvně mému drahému vysvětlovat příčinu celé lapálie.

Já ze sebe mezitím vztekle rvu v koupelně svůj noční úbor a potlačuji slastnou představu, jak stojíc na mokrých dlaždicích zapínám fén, abych...

Jsem příšerně naštvaná, jaro letos přišlo brzy a my chtěli další den odjet na chalupu. Ještě, že zabalené kufry a tašky jsem včera večer nevytahala do předsíně a nechala je na druhém konci bytu, v ložnici.

"Proč už ho projednou nesprdneš", syčím za mizejícími zády na manžela. Očividně uklidněnému zdlouhavým technickým popisem havárie. "To nebyla žádná pračka, jak jsi říkala", utrousí ke mně napůl vyčítavě - "ale prasklá hadička od ionizátoru vody", chápeš?

Chce se mi zaječet: "To tedy nechápu" a mám v očích vraždu. Zavřu oči a počítám do tří (do deseti...). A jestli uslyším obvyklé: "No jo, holči, když ty nejsi technik, to je pak těžký" - tak za sebe opravdu neručím.

Když se mi pak podaří zprovoznit sporák, plácne mi na hlavu a za krk kusanec hnusné omítky. A do hrníčku s kafem a na mou utrápenou hlavu mi ze stropu chrstne mohutný gejzír vody.

A tak to asi vypadá, když za ranního kuropění kápne ženský na karbid.