Konec prázdnin a i ten déšť jen padá a padá...
Sedíme s kamarádkou v místní "Zmrzlince" a je i nám tak trochu zmrzlinkovně. Kromě nás dvou jen starší manželský pár. A po každodenně vřískající drobotině jako by se slehla zem.
Marta je smutná, syn s manželkou a dvěma dětmi včera odletěl za oceán. Asi na dlouhou dobu. A právě po vnoučatech je jí už teď smutno.
"Máš přece internet a na skypu budeš s nimi každý den" - snažím se jí utěšit. Nenechá se ale uchlácholit.
"Víš, Janička už je větší, ale Tomášek tady chodil teprve do 2. třídy. A pak byl na dětským táboře. To aby se okoukal mezi cizími děti než odjedou. Jak si tam někde zvykne nevím, plakal i na tom táboře. Hned první tři dny posílal úplně zoufalý dopisy. Podívej, co domů psal", pláče Marta.
A tak čtu. "Milá Maminko z nejmilejších a Tatínku. Je tu hezky, ale je mi smutno. Jsem případ jako ROBERTEK v knížce Mikulášovo prázdniny. V tý od Maminky. Přijeťte prosím. MOC! MOC! MOC! Nemam tu žádné kamarády. Jen asi jednoho Martina. MOC se těším domů, nejrači bych se na tábor vykašlal! Domů se těším tak jako nikdy. Jsem tady první den a mám toho až POKRK.
PS: Nejrači bych jel domů, rači v Plzni než v tom táboře blbém. Nešlo by to abych jel hned domů??? Ahoj. Váš Tomáš.
"Posílám vám plno pus. Tomáš. Co bych za to dal abych jel domů." - A dole připojený krabatý obrázek, asi paneláku. A pod ním: "Nejrači pojedu domů hned zýtra."
Pak, to už s mírně orosenýma očima čtu další dopis.
"Milá MAMINKO z NEJMILEJŠÍCH a TATÍNKU TAKY a JANO. Píšu vám už druhý den a mám toho mnohem víc POKRK než včera. Jídlo ujde, ale tak jsem si to nepřetstavoval. Vůbec se mi tady nelíbí a dal bych všechno co mám abych mohl jed domů. Nemám tu žádné kamarády. Přijeťte prosím, všecko vám zaplatím, i benzín který pro mně vyplítváte. Věřím vám že si pro mě přijedete. Máteli mě ještě RÁDY odvezte mě do Plzně. Budu mít nádobí, utírat, mít schody a všecko budu dělat, když si pro ně přijedete. Mizerně si tu žiju. Bez kamarádů se mi tu mizerně žije. Jen Mikuláš a dva roky prázdnin jsou mí přátelé. A babičkám to nepíšu, aby nebyly smutné. Všechno vynahradím když si pro mě přijedete."
Druhá stránka dopisu je pak rozmazaná, celá patrně od slz. Ale to už slzím i já.
"Vidíte že si tu žiju prachmizerně. Působí to na mě jako vězení. Všechno VYNAHRADÍM. Tábor mi působí také známky na mém ZDRAVÍ. Házeli jsme si míčem a já ho ani nechytil. Jak musím na vás MYSLET. Je to vězení. Musím na vás pořád myslet jestli přijedete a cítím, že jestli tu budu nadále podlomí se moje zdraví. Cítím hodinu od hodiny že chabnu a síly jsou vyčerpány. Sotva se držím na nohou jestli nepřijedete. Věřím vám a mamince velkou pusu. Váš Tomáš."
S kapesníkem u nosu (brečím jak želva) čtu přiložený linkovaný papír, očividně vyškubnutý z nějakého sešitu:
"Stále na vás myslím. PŘIJEŤTE si pro mě. Jestli nepřijedete maminko jednoho krásného dne se mi vyčerpá poslední kapka síli a třeba v jídelně to se mnou ŠLEHNE. Síli mě opouštějí každou chvíli chabnu. Líbá vás Tomáš. PS: Prosím přijeťte hned jak dočtete dopis. Myslím že mě nesklamete už nemůžu ani psát."
"A mamince posílám velkou pusu a v obálce i bonbón vyněněný od jednoho kluka za propisku co jsem vyněnil."
Vidím, že celá ta stránka je opatlaná patrně od toho cukrátka a písku ze hřiště, kde asi k oné směně došlo. Celé je to vlastně velká lepenice, vydatně pokropená Tomáškovými slzami.
Tedy - tolik lásky a stýskání malého kluka v těch několika řádcích, to je něco.
Jako další mi pak Marta ukazuje koresposponďák ze třetího dne v táboře, kde je v záhlaví namačkáno:
"Proč nejedete pořát na vás čekám. Přečtěte si důkladně oba dopisi. PROSÍM UDĚLEJTE VŠECHNO tak jak píšu. Všechno zaplatím. Udělejte to. Děsně se těším domů. A mamince z nejmilejší dobrou chuť."
Jsem z toho úplně hotová. A když spolknu slzy, ptám se Marty, jak všechno dopadlo.
"No, snacha vyváděla a tak pro kluka jeli. A představ si, že Tomášek už tam běhal s nějakým kamarádem, asi s tím Martinem a domů že nepojede."
Pak ale dodá zamyšleně: "Jen aby si v tý Americe zvyknul a nestýskalo se mu, miláčkovi malýmu."
Když zamáčknu už poslední docela nepatrnou slzu, říkám: "Uvidíš, nebude. Jsou tam přece všichni, celá rodina. V táboře se cítil sám a to byl ten problém."
Protože - komu z nás by vlastně bylo dobře - jen tak - někde a navíc samotnému.
Ludmila Ibehejová
Tak o tuhle morovou ránu jsem si -pane Dušku - nekoledovala a určitě za ní ani nemůžu
Chtěla jsem o všem, co nás tohle jaro postihlo (a hned oba s manželem) spíše mlčet, dokonce i před našimi dětmi. Ale ti mají právo vědět, co se u nás děje a tak s těžkým srdcem jsem je informovala. S těžkým srdcem, plným kamení...
Ludmila Ibehejová
Sen je prý jen sen a kdo mu věří...
Sny jsou podle názoru mnohých psychologů a i psychiatrů údajně obrazem nitra, jakousi skládankou úzkostných pocitů, uložených kdesi hluboko v koutku naší duše.
Ludmila Ibehejová
Jak jsem obdržela dávku ...
A to naprosto nečekaně, bez žádosti a dokonce proti své vůli. V pondělí jsem totiž byla na pravidelné oční roční kontrole, protože pečuji o sebe v rámci svých možností
Ludmila Ibehejová
Umět se radovat - o to vlastně běží
I malé pousmání by nás mělo automaticky naladit na lepší vlnu. A to bych se na to podívala, aby s takovým úsměvem nebyl svět hned hezčí. Mým bonusem je sametový úsměv naší krásné dvouleté vnučky, který mi dokáže prozářit celý den.
Ludmila Ibehejová
Tak tu máme další rok
"Když si delší dobu myslíš, že je všechno špatně, tak to také špatně je" - Murphy. Silně pochybuji, že můj milovaný dědeček něco od pana Murphyho četl. On, bojující kdysi na Piávě, vnímal běh světa po svém. A rád o tom mudroval .
Ludmila Ibehejová
Když jde o vteřiny a tím vlastně o život
I v mém případě šlo tenkrát patrně jen o pouhé vteřiny a děsivé vzpomínky z možného udušení mi připomněl dnešní článek na internetu. Až mi začal běhat mráz po zádech, když jsem si na tu dávnou hrůzu vzpomněla.
Ludmila Ibehejová
Ach ta domluva...
Domluvit se mezi sebou, tak to je to, oč tu běží - bez domluvy (mezi sebou) dosáhneme totiž dohody a smíru opravdu jen "ztěží." Buď jsem to někde četla anebo si to vymyslela, to už nevím, ale věřím tomu.
Ludmila Ibehejová
Trefa do černého aneb jak se ukázkově ztrapnit
Jak se ztrapnit aniž bychom chtěli? Tak to se občas stalo mnohému z nás. Mně se to povedlo mockrát a i sama jsem byla svědkem různých "faux pas" u někoho jiného.
Ludmila Ibehejová
Prokletí velkých prsou
Trapná pozornost? Jak pro koho, dokonce v dnešní době. Někdo je-tak říkajíc-požehnán od přírody, někdo vylepšen šikovnou (a zajisté drahou) rukou plastického chirurga, další zase holduje neskutečným možnostem "push-up-ek", atd...
Ludmila Ibehejová
O splněném snu frizérky Zuzky
Každý máme svoje sny a cíle. "A krok pro to, abyste od života konečně získali co chcete, spočívá v tom, jednoho dne se rozhodnout." (Ben Stein)
Ludmila Ibehejová
Když se daří, tak se holt daří...
Některý den se nevyvede tak, jak by měl - nebo tak, jak bychom chtěli. Obzvlášť, chceme-li se poněkud "předvést." A když se hned ráno něco přihodí, tak v tom pěkně jedeme až do večera. Já tedy docela určitě.
Ludmila Ibehejová
Přečtěte si příbalový leták - informace pro Vás, pacienta
Přečtěte si pozorně celou příbalovou informaci dřív, než začnete přípravek používat, obsahuje pro Vás důležité údaje, jako: "Co je přípravek- Jak ho (ne)používat - Upozornění a opatření - Čemu věnovat pozornost - atd., atd.
Ludmila Ibehejová
Když tenkrát pršelo jen se lilo...
Tehdejší kulminování řek v jižních Čechách a na Moravě před dvaceti lety bylo v denních zprávách sice děsivé, ale z pohledu nás - diváků "za rohem" přece jen kapku vzdálené.
Ludmila Ibehejová
Nevěřte té bestii aneb kominíkem snadno a rychle
Ne každý den se tak říkajíc "vyvede," takže jsem v tom jiskřivém a chladném červnovém ránu začala tentokrát vyvádět já. Kuchyňská kamna na chalupě si totiž zase projednou zastávkovala.
Ludmila Ibehejová
Nemusí být zrovna pátek
Navíc třeba i třináctého. Ostatně - kdo by v dnešní době chtěl věřit na nejrůznější varovná znamení.
Ludmila Ibehejová
Když se ruka k ruce vine?
Život je největší dar - proto ho vychutnávejme, pokud to jen trochu jde - hodinu po hodině, minutu po minutě. V dnešní době to platí dvojnásob.
Ludmila Ibehejová
Dáte si se mnou štamprdli?
"Kam slunka boží tvář se lije, pít bude se a pilo, pije, že všechno pije - každý ví - a já mám být snad střízlivý ?" (Od básníka, jehož jméno mi uniklo, ale citát jsem si kdysi dávno poznamenala).
Ludmila Ibehejová
Má nějaký smysl o svém věku lhát?
Je mi nad "... sát" poměrně dost dlouho. A když se mě někdo zeptá na věk, tak ho občas i přiznám. I když někdy váhavě a podle "takříkajíc vzniklých okolností".
Ludmila Ibehejová
Nescházelo moc a měla jsem to za sebou
Obě moje osudové ženy, maminka a babička, mě často v dětství varovaly: "Do třetice všeho dobrýho i zlýho, nezapomeň." A mně to patrně někde v hlavě utkvělo, protože koncem loňského září na jejich slova "došlo." I tak to říkávaly.
Ludmila Ibehejová
Soutěžíte, soutěžíme...
A jistě se přitom opět pobavíme - někdo získá cenu a my ostatní uznání - že jsme vytrvali po celý rok ve psaní...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 206
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 763x