Dívám se na televizní zpravodajství. A rázem zapochybuji. Kdo je vlastně tím nejrychlejším běžcem na světě.
Půvabná moderátorka poněkud roztřeseným hlasem právě sděluje: "Hlídač v jednom africkém národním parku unikl před několika dny - patrně - jisté smrti. A vytvořil tak - nechtěně - nový světový rekord."
Thymolinové a navýsost dramatické prohlášení s "patrně" a "nechtěně" mě přinutí zůstat ještě chvilku u televizoru.
A tak si rozšiřuji svůj duševní obzor. Dozvídám se, že onen chrabrý muž vyrušil jakéhosi hrocha z jeho polední siesty. A rozzuřené zvíře za ním vyrazilo neuvěřitelnou rychlostí. Takže i on podal svůj maximální výkon v běhu na krátkou vzdálenost. A že asi až po sto metrech se mu podařilo té hoře masa a svalů upláchnout.
Obrazovka mě ještě informuje, že jmenovaný tlustokožec vážil něco okolo tří tun. A že sprintoval za ochráncem přírody rychlostí okolo 50 km/hod.
Jestli měl ten nedobrovolný rekordman v ruce stopky, tak to mi jaksi uniklo. A kolik vlastně vážil (na rozdíl od hrocha), o tom hlasatelka taktně pomlčela.
Následují sportovní zprávy, které obvykle nesleduji. Na to mám toho svého zápasníka (rozdělení rolí u nás doma).
Komentátor ale právě oznamuje, že jamajský sprinter Usain Bolt hodlá ukončit svou kariéru. Takže se zájmem (pro tentokrát) mrknu na přehled jeho rekordů v běhu na 100 metrů.
Po skončení zpravodajství prohodím k svému mlčenlivému (jako vždy) protějšku: "A nepřekonal čirou náhodou ten hlídač v ugandském národním parku ten Boltův světový rekord?
Po chvilce ticha můj drahý poněkud jízlivě prohodí: "A co ten tvůj sprint, když tě párkrát hnal ten přepadávač. Kdybys tenkrát měla v ruce stopky, mohlas být rekordmanem v běhu na krátkou trať třeba i ty."
