Všeho s Mírou aneb je Čistota opravdu půl zdraví?
Když se tak dívám do azuru současných dní bez jediného mráčku, vybavují se mi jiná léta před mnoha a mnoha roky. A zdaleka to nebyla léta pohodová.
Tehdy byly naše dvě děti ještě malé a kosila je kdejaká dětská choroba. Mračna zákeřných bacilů nad jejich hlavičkami nemínila odtáhnout, ať jsem se snažila sebevíc. Viry u nás obvykle nadlouho zdomácněly.
Dětská doktorka (v našem případě hodně skeptická) na nás už od prahu ordinace volávala: "Tak, čímže nám ty prázdniny v celé Plzni zase pokazíte?" A obvykle se nemýlila. A my pak, se všemi těmi spálami, anginami, příušnicemi a zarděnkami, obsazovali čestná první místa coby průkopníci.
A o čistotě a sterilnosti (moje máti tvrdívala, že "přehnané") jsem zapochybovala v té době několikrát.
Jednou měly obě naše děti celé prázdniny anginy. Hezky jednu za druhou. Léto tehdy šílelo a já ještě víc. Málem jsem si zoufala. A tak jsem zaběhla na radu ke své kamarádce, lékařce (zubní), do sousedního domu. To jako postěžovat si a poradit se. Její obě holčičky snad nikdy nebyly nemocné. A já to malomyslně začala přičítat svým chabým znalostem v oblasti zdravotnictví.
A nestačila jsem zírat. Její tříletá dcerka právě snídala. V jedné ručičce párek (v tehdejším PVC obalu) a v té druhé kelímek vody. Té plzeňské, tehdy vydatně chlorované. Natočené přímo přede mnou z kohoutku vodovodu. Holčička s pusinkou od hořčice a červenými naducanými tvářičkami byla ale reklamou na pevné zdraví.
A tak jsem prvně zapochybovala. Jestli tím svým úzkostlivým dodržováním čistoty nezpůsobuji u svých dětí pravý opak.
Koncem prázdnin jsem pak zapochybovala hned podruhé. Byli jsme tehdy na návštěvě u jedné manželovy chodské tetičky. Na zahradě tam sedělo asi tříleté dítě. Takový zlatovlasý baculatý andílek. A vydatně se cpal. Něčím, co bylo ve starém oprýskaném kastrolu. Nedalo mi to a podívala jsem se. Po mém upozornění se tetka vesele zasmála: "Jó to, to je souseduc Kubík, ten sem chodí na bramburový kuclíky. Dělám je našim slepicom. A jemu to, panečku, moc a moc chutná. Jó, jó, chodí si k nám holt sem tam zobnout ňákej ten brambur s těma našima zatrapenýma slepicema."
Nedávno jsme u nás doma s kamarádkou Hankou třídily časopisy pro knihovnu pacientů v jedné plzeňské nemocnici. A padnul nám do oka článek o nejšpinavějším muži světa. Z provincie v jedné asijské zemi. V časopisu bylo několik zdrcujících skutečností. Údajně se tento víc než osmdesátiletý stařec:
- nemyje už přes šedesát let
- vodu pije z rezaté plechovky z příkopů nebo z kaluží
- kouří jen odpadky z fajfky ze zbytku trubky (rovněž rezaté)
- a čím se živí, nehodlám opakovat.
Z velké barevné fotografie onoho muže se mi udělalo totiž nevolno. Doslov k článku pak obsahoval šokující informace o našem imunitním systému. Který se tak říkajíc "dokáže zbláznit" z přehnaně sterilního prostředí. A zareaguje tak u lidí, kteří žijí v maximální čistotě, zvýšeným počtem alergických onemocnění.
Pak následovala anketa: "Sprchujete se každý den a kolikrát? Jak často a kdy si myjete ruce? Jaké sanitární a čisticí prostředky používáte? A tak dále, a tak dále. Tak toho už jsme se ani jedna nezúčastnily.
A tak jsem zapochybovala vlastně už potřetí.
A hned vzápětí si vzpomněla na svou kamarádku Zuzanu. Biochemičku. Která mě soustavně rozčiluje tím, že si nikdy po umytí neutře ruce do ručníku. (Mého, vždy čistého a vyžehleného). S těma mokrýma rukama pak poletuje po bytě a mává a mává. Podle ní nejsou prý ručníky dost sterilní. Všechny. Ale co ty moje? Tak na to se musím podívat. Mikroskopem mojí dcery. A najdu-li tam nějaký neviditelný mikrob, tak s ním pěkně rychle zatočím.
Ale zpátky k Zuzce. Byla jsem za ní vzápětí v nemocnici, kde ležela po operaci. Ani ne za dva dny mi volala, že má žloutenku. Ona, a žloutenku? Byla jsem z toho úplně paf.
Takže je vidět, že viry si poskakují vesele a všude kolem nás a hupsnou na kdekoho. Na nás ručníkáře i na ty bez.
A tak vlastně nevím. Návrat ke špíně určitě není řešením. Patrně záleží na zdravém rozumu a udržování jakési rovnováhy.
Mé dvě osudové ženy totiž říkávaly: "Milá zlatá, všeho moc škodí." A právě tím jsem se asi měla před těmi lety u svých dětí řídit.
Ludmila Ibehejová
Tak o tuhle morovou ránu jsem si -pane Dušku - nekoledovala a určitě za ní ani nemůžu
Chtěla jsem o všem, co nás tohle jaro postihlo (a hned oba s manželem) spíše mlčet, dokonce i před našimi dětmi. Ale ti mají právo vědět, co se u nás děje a tak s těžkým srdcem jsem je informovala. S těžkým srdcem, plným kamení...
Ludmila Ibehejová
Sen je prý jen sen a kdo mu věří...
Sny jsou podle názoru mnohých psychologů a i psychiatrů údajně obrazem nitra, jakousi skládankou úzkostných pocitů, uložených kdesi hluboko v koutku naší duše.
Ludmila Ibehejová
Jak jsem obdržela dávku ...
A to naprosto nečekaně, bez žádosti a dokonce proti své vůli. V pondělí jsem totiž byla na pravidelné oční roční kontrole, protože pečuji o sebe v rámci svých možností
Ludmila Ibehejová
Umět se radovat - o to vlastně běží
I malé pousmání by nás mělo automaticky naladit na lepší vlnu. A to bych se na to podívala, aby s takovým úsměvem nebyl svět hned hezčí. Mým bonusem je sametový úsměv naší krásné dvouleté vnučky, který mi dokáže prozářit celý den.
Ludmila Ibehejová
Tak tu máme další rok
"Když si delší dobu myslíš, že je všechno špatně, tak to také špatně je" - Murphy. Silně pochybuji, že můj milovaný dědeček něco od pana Murphyho četl. On, bojující kdysi na Piávě, vnímal běh světa po svém. A rád o tom mudroval .
Ludmila Ibehejová
Když jde o vteřiny a tím vlastně o život
I v mém případě šlo tenkrát patrně jen o pouhé vteřiny a děsivé vzpomínky z možného udušení mi připomněl dnešní článek na internetu. Až mi začal běhat mráz po zádech, když jsem si na tu dávnou hrůzu vzpomněla.
Ludmila Ibehejová
Ach ta domluva...
Domluvit se mezi sebou, tak to je to, oč tu běží - bez domluvy (mezi sebou) dosáhneme totiž dohody a smíru opravdu jen "ztěží." Buď jsem to někde četla anebo si to vymyslela, to už nevím, ale věřím tomu.
Ludmila Ibehejová
Trefa do černého aneb jak se ukázkově ztrapnit
Jak se ztrapnit aniž bychom chtěli? Tak to se občas stalo mnohému z nás. Mně se to povedlo mockrát a i sama jsem byla svědkem různých "faux pas" u někoho jiného.
Ludmila Ibehejová
Prokletí velkých prsou
Trapná pozornost? Jak pro koho, dokonce v dnešní době. Někdo je-tak říkajíc-požehnán od přírody, někdo vylepšen šikovnou (a zajisté drahou) rukou plastického chirurga, další zase holduje neskutečným možnostem "push-up-ek", atd...
Ludmila Ibehejová
O splněném snu frizérky Zuzky
Každý máme svoje sny a cíle. "A krok pro to, abyste od života konečně získali co chcete, spočívá v tom, jednoho dne se rozhodnout." (Ben Stein)
Ludmila Ibehejová
Když se daří, tak se holt daří...
Některý den se nevyvede tak, jak by měl - nebo tak, jak bychom chtěli. Obzvlášť, chceme-li se poněkud "předvést." A když se hned ráno něco přihodí, tak v tom pěkně jedeme až do večera. Já tedy docela určitě.
Ludmila Ibehejová
Přečtěte si příbalový leták - informace pro Vás, pacienta
Přečtěte si pozorně celou příbalovou informaci dřív, než začnete přípravek používat, obsahuje pro Vás důležité údaje, jako: "Co je přípravek- Jak ho (ne)používat - Upozornění a opatření - Čemu věnovat pozornost - atd., atd.
Ludmila Ibehejová
Když tenkrát pršelo jen se lilo...
Tehdejší kulminování řek v jižních Čechách a na Moravě před dvaceti lety bylo v denních zprávách sice děsivé, ale z pohledu nás - diváků "za rohem" přece jen kapku vzdálené.
Ludmila Ibehejová
Nevěřte té bestii aneb kominíkem snadno a rychle
Ne každý den se tak říkajíc "vyvede," takže jsem v tom jiskřivém a chladném červnovém ránu začala tentokrát vyvádět já. Kuchyňská kamna na chalupě si totiž zase projednou zastávkovala.
Ludmila Ibehejová
Nemusí být zrovna pátek
Navíc třeba i třináctého. Ostatně - kdo by v dnešní době chtěl věřit na nejrůznější varovná znamení.
Ludmila Ibehejová
Když se ruka k ruce vine?
Život je největší dar - proto ho vychutnávejme, pokud to jen trochu jde - hodinu po hodině, minutu po minutě. V dnešní době to platí dvojnásob.
Ludmila Ibehejová
Dáte si se mnou štamprdli?
"Kam slunka boží tvář se lije, pít bude se a pilo, pije, že všechno pije - každý ví - a já mám být snad střízlivý ?" (Od básníka, jehož jméno mi uniklo, ale citát jsem si kdysi dávno poznamenala).
Ludmila Ibehejová
Má nějaký smysl o svém věku lhát?
Je mi nad "... sát" poměrně dost dlouho. A když se mě někdo zeptá na věk, tak ho občas i přiznám. I když někdy váhavě a podle "takříkajíc vzniklých okolností".
Ludmila Ibehejová
Nescházelo moc a měla jsem to za sebou
Obě moje osudové ženy, maminka a babička, mě často v dětství varovaly: "Do třetice všeho dobrýho i zlýho, nezapomeň." A mně to patrně někde v hlavě utkvělo, protože koncem loňského září na jejich slova "došlo." I tak to říkávaly.
Ludmila Ibehejová
Soutěžíte, soutěžíme...
A jistě se přitom opět pobavíme - někdo získá cenu a my ostatní uznání - že jsme vytrvali po celý rok ve psaní...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 206
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 763x