V pohádkách z našeho dětství obvykle vítězí láska nad zlem. Proto je milujeme. A vyprávíme. Ovšem, máme-li komu.
V pohádkách je krásné to, že veškeré zlo je v nich odhaleno a potrestáno. A proto je máme tak rádi. I v dnešní době. To vyprávění o strašidelných dracích, zlých obrech a odvaze všelijakých chasníků (hloupých Honzů), kteří si tu svou princeznu nakonec vždycky zaslouží. Navzdory všemožnému nebezpečí.
Pohádkové příběhy kdysi přetrvávaly jen v ústním podání a přecházely tak z generace na generaci. O jejich písemnou formu se pak zasloužili hlavně sběratelé folklórních příběhů. Například - náš Karel Jaromír Erben, Božena Němcová nebo němečtí bratři Grimmové.
A právě oni prosluli děsivými pohádkami, které museli vydatně polidšťovat. Tak byly tehdejší příběhy temné a děsivé. K jejich současné podobě měly hodně, ale hodně daleko.
Například tradiční ruská pohádka O Mášence a třech medvídcích. Verzí je několik. A ani jedna není laskavá. Holčička si pošmákne na kaši ze třech talířů a vyspí se ve třech postýlkách. Medvědi se vrátí - a Mášenku sežerou.
V Červené karkulce v původním znění třeba úplně chybí chrabrý zastánce, myslivec. A vlk posvačí nejen babičku, ale i malou Karkulku.
V dřívější Popelce pak není jen jedna, ale hned dvě zlé sestry. A Popelka nevytáhne šaty ze třech oříšků, ale přinesou jí je tři holubice. Každá jedny. Zlé sestry, aby se obuly do malého střevíčku, si ořežou nožem prsty na nohou. Když si princ svou vyvolenou odveze, přiletí tři supové. Dříve holubice. A se závistnicemi skoncují.
Příběh o Jeníčkovi a Mařence je vlastně děsivý dodnes. Jako dítě jsem těžko vydýchávala, že laskavý tatínek odvádí své dvě děti (v noci) do černého lesa. I když je k tomu donucen zlou macechou. A to, že Ježibaba skončí na lopatě v peci, tak to mě také neuklidňovalo. Doma jsme měli totiž chlebovou pec. A já vždycky s děsem pozorovala babičku, jak jí roztápí. A když do ní začala sázet nakynuté pecny, řvala jsem jako pominutá. Že se chleby v mých očích měnily byť v onu zlou čarodějnici, tak to nemusím ani dodávat.
Jednu děsivou pohádkovou knížku mám někde na chalupě dodnes. Patrně na půdě ve starém lodním kufru po nějakých předcích. Jsou to sebrané severské příběhy s perokresbami Karla Svolinského. Hemží se to v nich useknutými hlavami s vydloubanýma očima hned od první stránky. I na přebalu. A pamatuji si, jak jsem bývala uhranutá i tím, když jsem knížku vzala do ruky. Nejstrašnější v ní byla Bezruká dívka. Už jen ten název, pro dítě na dobrou noc jako stvořený.
Pohádky vlastně bývaly odrazem tehdejší doby. Ta dnešní je přece jen o poznání laskavější. I když nemám pohádky komu číst, jsem ráda, že vycházejí stále nové a nové dětské knížky. A některé z nich jsou opravdu krásné.
