Říkávala kdysi a často moje moudrá venkovská babička, tatínkova matka. Aby můj život ovlivnila víc, než jsem si kdy mohla pomyslet.
A tak jsem si v tyhle jarní dny vychutnávala přímo s gustem líčení kamarádky, která se před měsícem vrátila z Japonska. Když jsme se obě pokochaly krásami téhle země vycházejícího slunce, došlo i na gastronomii. A ne ledajakou. Gastronomii dohnanou až do extrémů.
Tokijští hostitelé Haničky jí hodlali zavést do jedné nóbl restaurace s francouzskou kuchyní. Kde denně překvapují návštěvníky svými kulinářskými počiny.
Posledním výkřikem jsou tam prý, pane na nebi, jídla z hlíny. Nevěřila jsem vlastním uším. Že bych byla nedoslýchavá? Mám už nárok, tak proč ne.
Hanku to očividně dost rozveselilo, reagovala prý totiž úplně stejně. Její hostitelé, překypující nadšením, se mimo jiné (okrajově, aby neurazili ) zmínili o částce za tohle nejnovější vyhlášené menu o šesti chodech.
"Šest chodů sem nebo tam, dejme tomu. A za jedno dvatisíce korun", lapala jsem po dechu. "A navíc, co ta hlína, to je nějaký fór?"
A tak jsem byla rozjařenou Haničkou informována, že menu údajně obsahuje nejen hliněnou polévku a různé mořské potvory, ale hlavně pak nejnovější počinek oné restaurace. Trhák. Bramborovou kouli, servírovanou s omáčkou. Z Hlíny. Pravé, nefalšované.
Zůstala jsem paf. "A tys tam s nimi na něco takového šla?"
Hanka se rozesmála. "K tomu nedošlo. Měla jsem totiž druhý den odletět. A hostitelé po telefonu zjistili, že tokijský šefík oné restaurace má neřešitelný problém. Sehnat kvalitní zeminu. Hlínu. Dodavatel selhal. Šokující a nepředstavitelné pro japonské poměry."
Jako omluvu prý rodina ale vzápětí obdržela veliký dárkový koš s různými lahůdkami. Jestli byl hliněný koš nebo i ty laskominy, tak to jsem se zapomněla zeptat.
A tak mi ta hlína vyvolala jednu dávnou vzpomínku na dětská léta.
Kdy mi babička často začátkem prázdnin podala plechový hrníček. Plecháček, tak mu říkávala. Se slovy: "Koukej mazat pro jahody do našeho hliniště. A ať jsi co nevidět zpátky."
Hliniště bylo na louce nedaleko za chalupou ve stráni. Býval tam božský mír a klid. Takové velebné ticho, jenom břízy kolem prašné cesty šuměly. A to ticho jen nakrátko pročísnul výkřik nějakého dravce. Nebo táhlé houkání vlaku z nedalekého nádraží.
A tak jsme s kamarádkou Alenou, mým věrným nohsledem, sbíraly malé lesní jahody, kterými se ta stráň úplně celá červenala.
Že by to bylo tím podložím, nevím. Kromě jahod v té stráni vonívaly koberce mateřídoušky a rudých hvozdíků. Slziček Panny Marie, tak jsme jim tehdy říkávaly. A přes přísný zákaz jsme si jich (s malou dušičkou) často natrhaly plné dlaně.
Když jsme s mým mužem dorazili před pár týdny na chalupu, uklízela jsem tak, jako vždycky. Jaro venku šílelo a já měla plné ruce práce. Okolo domu a pak uvnitř.
A najednou se mi ze starého kredence po předcích vykutálel malý bílý oprýskaný hrníček. Babiččin plecháček.
A zavoněl dávnou vzpomínkou. Přímo prázdninově. Jahodově.
