Také mám vzpomínky na blechy. Měl jsem kamaráda a ti je doma měli. Z každé návštěvy jsem si k radosti rodičů nějakou přinesl. Sám jsem to dělal tak, že když jsem ucítil, že mne rafe, lehnul jsem si do vany oblečený a ve vodě ji prostě utopil. Jednou jsme byli s kámošem u nás na chatě a jeli k nim na zahradu pro okurky. Mezitím jim chcípnul pes a když jsme prošli kolem voliéry v kraťasech, měli jsme nohy potečkované blechami. Některé jsme setřásli, ale po příjezdu k chatě jsme dovnitř nemohli. Půjčili jsme si od sousedů loď, pak se uprostřed Lužnice jako "udělali" a k údivu sousedů nesápali se na břeh, ale přidržujíc loď jsme čekali až se blechy utopí. Na břehu jsme potom na sobě sbírali jejich mrtvoly. Bylo jich dost. Byl jsem tak vytrénovaný, že když mne jednou v kině taková mrška žrala nad ponožkou, chytil jsme ji do tipce a hodil do předních řad. Nastávající, která seděla vedle mne, se ptala co dělám a já na to- odhodil jsem blechu. Měla to za fór.

Prima, vydalo by to na blog...)))

"To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou," pravil klasik. Nevím jak psí, ale kočičí rozhodně ano, to můžu potvrdit. Když mi bylo 18, naši odjeli do Bulharska a nechali mě s naší kočkou. Ta chytla na chalupě blechy a celých čtrnáct dní jsme s nimi udatně bojovali. Tehdy jsme definitivně zvítězili ař těsně před návratem našich

Ach ano, blechy psí - není nad klasika. A s těmi kočičími je to pro mě záhada, protože máme několik známých rodin s kočičkami a když se s nimi mazlím, tak nic. Už jim asi (bleškám) nechutnám. I když musím říct, že "jsem furt ve střehu".

Blechy jsem si jednou přivezl ze služební cesty do Polska, závěr byl podobný jako ve vašem případě. Mnohem více zkušeností máme se vše... jak se to skloňuje? Tedy děti několikrát přinesly ze školy vši. Později se to opakovalo s vnoučaty. Byly na táboře a z tábora je rodiče převezli k nám i se vše... Převezli je k nám a my jsme zjistili, že mají vši a běžel jsem pro šampon na odvšivení. Než jsem ho donesl, měla vši i manželka, poněvadž se s vnoučaty mazlila.

Dnes jsme díky migraci a exotickým dovoleným dále. Zeť, který je dětský lékař, nedávno vyprávěl, že ve 4 hodiny v noci, když měl službu, přišel pán s malou dcerou, že má kopřivku či nějakou alergii. Musí ji v neděli večer vrátit v pořádku, jinak mu ji bývalá manželka nebude půjčovat. Zeť malou prohlédl a konstatoval, že ji pokousaly štěnice. "To není možné!" bránil se pán, "bydlím v drahé rezidenční čtvrti." V rámci přesvědčování našel zeť na internetu, jak vypadá dítě pokousané štěnicí a požádal pána, ať to porovná. Tak nakonec kapituloval a odešel i s pokousanou dcerou.

Já bych to naskloňovala "s vešmi", ale asi bych se tomu vyhnula a napsala "s veškami".

Jinak vešky se nám kupodivu vyhnuly, i když ve škole pochopitelně byly. Dceři jsem dokonce v 1.třídě ostříhala krásné rezavé a husté vlásky, které měla tehdy až do půl zad. Celá třída byla totiž zavšivená a její kamarádka úplně nejvíc...)))