Když ženská ví "to svoje" aneb na úchyly pokud možno neblikat

Všichni jsme takoví poutníci po prašných cestách života. Plahočíme se pod sluncem i pod hvězdami. A občas zažíváme ledacos.

Každá oběť přepadení prý k úchylákům vysílá nějaké signály. Už předem a jaksi mimosmyslově. Tělem, očima a nevím, čím ještě.

Jsem dívčina životem dostatečně omlácená. Ze všech stran, hlavu nevyjímaje. V dětství řádně pokřtěná a pak i biřmovaná. A již v útlém věku rodinou vysílaná do hodin katechismu a ke zpovědi. Té svaté, do kostela.

Doma pak držená velice zkrátka svými dvěmi ženami. Zbožnou ráznou babičkou, otcovou matkou. A zádumčivou maminkou, rovněž zbožnou. V mém případě osudovými ženami, které o životě věděly všechno a hlavně "to svoje".

Aniž mě, jako malou nebo dorůstající, jakkoli varovaly.

Mužskou část pak představoval tatínek, hodný dědeček a starší bratr. A celá plejáda laskavých strýčků, pravých i vyženěných. Všichni velice milí a naprosto bez poskvrnky.

A já vzpomínám.

Je léto, horké asi jako to letošní. Je mi asi pět let a jedu se svou rodičkou a její sestrou, učitelkou  Liběnou, vlakem z Plzně. Ty dvě probírají nemoce, nějakou rakovinu. A já se nudím, vůbec jim totiž nerozumím.

Z uličky se na mě pitvoří velký cizí pán se žlutými zuby. Protože jsem najednou zticha, zmlknou i obě ženy. A dotyčný pán se jich dovolí, jestli mi může něco číst. Asi se mě rády zbavují a tak svolí.

Ve vedlejším kupé se zubatec usadí proti mě, na kolenou velkou knihu. Ta najednou poskakuje. On mi ale vůbec nečte, jen funí a cení zuby. Jako vlk v dědečkově pohádce o Karkulce.

Když mi jednou volnou rukou začne hladit nahé kolínko, vyděsím se a uteču k mamince.

Přednáška Liběny právě vrcholí. Je o nějakých nemocech srdce. Maminka pláče a já než zaslechnu její: "Jo, tak to mě všechno čeká."

Je mi jí líto a tak jsem zticha jako pěna.

Večer se ale zmíním babičce. Ta mě kupodivu neokřikne, ale pozorně vyslechne. Ale zareaguje po svém. Otočena k mamince zašeptá: "Už je to tady. Už se na ní lepí. Aby nakonec nebyla nějaká chytlavá."

Po krátké (jejich) poradě jsem odeslána klečet do rohu kuchyně. Preventivně se pomodlit desetkrát přikázaný Otčenáš.

Chápu, určitě je na místě poprosit Boha, abych nedostala tuhle novou nemoc.

S dalšími "očenáši" a každodenně drmoleným "andělíčku strážníčku" konečně usínám.

V sobotu pak při zpovědi svaté se vyznávám ze svých hříchů. I těch z vlaku, zlobila jsem přece. Říkala to Liběna.

A od pana faráře chci vědět, jestli chytlavina není něco nakažlivého. Třeba jako ta rakovina.

Mám totiž strach, o maminku. Mohla by nám umřít. Často mi to říká, když neposlouchám. A já pak v noci prosím pana Všemohoucího tam někde nahoře, aby tu s námi ještě zůstala.

Asi o deset let později jsem na pouti v Chudeníně u strýčka. S věrnou, o dva roky mladší, kamarádkou Alenou. Mým věrným nohsledem.

V noci skoro nespíme, probíráme kdo po nás házel očkem a kdo ne. Brzy ráno pak klušeme pustou silnicí na lokálku do Nýrska.

Z mlhy za námi se vynořuje přízrak na kole. Ve vlajícím dlouhém kabátě. Seskakuje těsně u nás a huhlá: "Kampak holčičky, kampak. A samy?" Pak s velocipedem praští do strouhy a rozhalí oválený montgomerák. Je pod ním od půl pasu dolů nahý.

Jsme ale dvě a tak vyrážíme. Celé zpěněné přiklušeme k nádraží o celou hodinu dřív.

Ani ne za rok letí kolem Úhlavy poplašná zpráva. O nahém individuu, které někde v olšoví podél řeky poskakuje.

Pak je začátek školního roku a já jdu od vlaku. V jedné ruce těžkou tašku s novými učebnicemi. A v té druhé gramofonovou desku, tehdejší hit: "Jelene, jelene oči máš zelené."

Je mrtvé, takové to polední, zářijové ticho. Nikde nikdo. Jen spokojené oddechování polí v posklizňovém spánku. A já jsem docela sama, jen se svými myšlenkami.

Chci právě přejít můstek přes malý potůček, asi tak padesát metrů od našeho domu. Všude kolem plno olší, dubů, jasanů a vrb. Najednou slyším: "Pocém holubičko, pocém..."

A nahý obr ve křoví se po mě sápe, cítím jeho smradlavý dech. Na okamžik zkamením. Brašnu s drahocenným učivem ale nepouštím, ani za nic. A jelenem se zelenýma očima švihnu úchyláka přes ksicht.

A pak vyrazím, sprintem. Do náruče babičky vzápětí vletím bez dechu, polomrtvá.

Příští rok v květnu jdu na vlak. Ne zkratkou mezi poli a lukami (špatná zkušenost). Ale dva kilometry po silnici. Je večer, nikde ani živáčka, když zaslechnu kroky. Nějaký voják a popobíhá. Fajn, nejdu sama.

Hlava mi třeští, druhý den mám obávanou zkoušku z matiky. A v ruce tašku (opět), novou, semišovou. V ní trochu parády, skripta a peníze na kolej. Ty tři stovky a fungl nová taška jsou pro mě závratné bohatství.

Najednou mi zezadu něčí ruce sevřou krk. A táhnou mě pozpátku k polámané hradbě opuštěného domu. Vykřiknu, vlastně zařvu, mám strach. Je to určitě zloděj, chce peníze a tu mou tašku. Zoufale kopu směrem dozadu, ale marně. Když mi jedna ruka pevně sevře hruď a druhá ústa, pochopím. Zloděj to tedy určitě není.

 A tak rafnu, vší silou. Až to zapraská. Mám totiž zdravé, mladé zuby a v nich sílu. A v mozku usazený zvířecí strach.

Útočník se sprostou nadávkou zaječí a pustí mě. Na nádraží letím jako šílená, bez lodiček, ale s taškou v ruce. Starší paní ve vlaku mi starostlivě otře tvář: "Jste trochu od krve. Stalo se vám něco? A teď je móda chodit bosá?"

Od té doby uplyne hodně let. Občas na mě na té mé cestě životem sice ještě někdo jukne, ale sprintovat už nemusím. Ani bych to nezvládla.

A "to svoje" o životě už přece hodně dávno vím.

Svou dceru jsem kdysi včas varovala. Je tím pádem mimosmyslově dost vybavená a tak ani nevysílá žádné signály.

Jen já si občas zablikám, baterkou. A to většinou večer po dešti, když jdu ze záhonů vyhánět slimáky.