Odpustit se může, ale zapomenout se asi nemusí

Moje babička se ukrutně zamilovala již ve svých čtrnácti letech. A to do svého pozdějšího manžela. Celá ta veliká mladá láska měla jednu jedinou malou chybičku. Její velkou starší sestru Márinku. A právě tu dědeček velice miloval.

Babička ráda vyprávěla, jak oba na jejich schůzkách stopovala, ba přímo vášnivě pronásledovala. Byla totiž skálopevně rozhodnutá, získat mladíka navždycky pro sebe. Dědeček byl totiž štramácký klatovský dragoun s fešným knírkem, který měl ale oči jen pro svou vyvolenou. Jenže štěstí jaksi mladé dvojici nepřálo. Černooká Márinka byla nejstarší sirotek z deseti dětí, chudá jak kostelní myš a tím pádem i bez věna. Navíc dědeček musel odejít na vojnu a tak bylo děvče urychleně provdáno za postaršího "truhláříčka" v nedalekém městečku. Její otec, vdovec, se po smrti nebožky totiž poměrně fofrem po roce smutku oženil s mladicí, s níž měl dalších deset dětí. Opět, jako stupínky, hezky rok po roce. A tak odrostlé děti  musely vypadnout z domu. Hodně rychle, včetně mojí babičky. Ta byla odeslána ke strýci, rychtáři v nedaleké obci, kde se učila kuchařkou. V podstatě ale vykonávala ty nejhrubší práce a starala se o kupu dalších dětí. Často pak vzpomínala na své bratry, kteří odešli " do světa" a nikdy už o nich neslyšela. A tak ani já jsem tyhle prapředky nikdy neviděla. Nejvíc ale tesknila po dvou sourozencích, Jiřím a Václavovi, kteří odpluli až do Ameriky. A nikdy se už nevrátili.

Když dědeček dorazil "z vojny", vedly jeho první kroky za Márinkou. Ale ta už dávno odpočívala na nedalekém hřbitůvku. Zemřela totiž rok po svatbě při porodu - a možná i steskem po své marné lásce. Kdoví. Babička ráda vzpomínala, jak na toho "svýho dragouna dragounskýho" čekala při jeho návratu na nedalekém nádraží. Co čekala, číhala přímo za rohem. Tak mi to vyprávěla a celá se při tom otřásala tichým smíchem. "Vidíš, děvenko, když člověk něco hodně chce, vždycky to nakonec dostane. Nezapomeň na to. Nikdy." Říkala, zdůrazňujíc vítězoslavně každou slabiku.

Pravdou ale bylo, že dědeček na svou tragickou lásku vlastně nikdy nezapomněl. S babičkou sice zplodil devět dětí, šest synů jako jedle a tři dcery, všichni byli černovlasí a modroocí po babičce. A nejstarší z nich byl můj tatínek. Ale ani tahle maličkost mu nezabránila v tom, aby svůj žal pro Márinku často nezapíjel. Když jsem se narodila já a trochu povyrostla, zahrnoval mě přímo opičí láskou. Dovoloval mi úplně všechno a i já ho celou svou dětskou dušičkou upřímně milovala. Byl už tehdy "po mrtvici" a já mu patrně dávný sen připomínala. Hlavně neskutečnou podobou. Slýchávala jsem to ostatně velice často od lidí z blízkého okolí.

Občas mi ve své zmatené mysli totiž říkával Márinko. A babička šílela. Zemřel v mých šesti letech a byla to pro mě první veliká a dlouho nezhojená rána. I po jeho smrti se na mě totiž má prarodička dost často utrhovala: "Nekoukej na mě těma svýma očima, budeš jednou stejná potvora, jako Márina." A já brečela a nechápala. Až jednou mi maminka konečně vysvětlila, že to babička tak nemyslí. Že jen žárlí. Na dávný stín své sestry. A já si vlastně, to už po letech, vybavila jak na podzim, nějaký čas před dědovou smrtí, byl u nás doma veliký rozruch. Přišla jsem tehdy ze školy a viděla odcházet místního pana doktora. Dědeček měl obvázanou ruku, babička plakala a oba rodiče mně ani staršímu bratrovi vlastně nic neřekli. Jen si vyměňovali významné pohledy. A až dlouho, po babiččině smrti mi maminka osvětlila, co se tehdy stalo. Babička tenkrát v návalu žárlivosti dědečka pokousala. Chtěla se totiž od něj na jeho smrtelném loži ujistit, že miloval jen jí. A ne tu druhou. Vlastně - tu první. Ale dědeček nezapomněl a asi mu to v podstatě bylo úplně jedno. Nějakých devět dětí a podobné maličkosti nehrály v jeho zmatené mysli už žádnou roli. A tak ho babička rafla.

A proto vím, že odpouštět se má - i když - zapomenout možná někdy úplně nejde. Vzpomínat je dobré s něhou a láskou, jen na to hezké. Na všechno, co kdysi bylo. A určitě i na to, co nás ještě čeká. A nemine.