Kukla, mandle a pan řídící

Když byly naše děti malé, často žadonily, abych zavzpomínala na cokoliv ze svého dětství. Velice si oblíbily vyprávění o jednom mém "vydařeném" diktátu z českého jazyka. Tehdy, z převeliké snahy a ke zděšení učitelky jsem

napsala: "Oli táhli za voj". Já, jedničkářka. Už ani nevím, v jaké to bylo třídě.

Zato si pamatuji, jak se mně ti méně zdatní posmívali. A jak je to potěšilo.

 Ano, děti jsou škodolibé. Ale ve své podstatě mají krásnou a ovlivnitelnou duši. Zvláště pak malé děti. Ty jsou bezelstné a neumí lhát,

 dokud je to nenaučíme.

Čestné místo v mém vyprávění pak u našich dětí zaujímal můj střemhlavý pád s hlavou na topení ve třetí obecné.

 Možná právě tehdy začala ta série mých všemožných pádů, která ne a ne skončit.

 Nebudu raději tvrdit, že si už teď dávám pozor. To z pouhé pověrčivosti, vštěpované mně babičkou i maminkou.

Vím, že bych to "zakřikla" - jak s oblibou obě říkávaly.

 Pamatuji si, jak jsem tehdy pololežela s hlavou na radiátoru. A vnímala jen rozmazané dětské obličeje.

Zavinil to částečně můj bratránek, který mi přišel sdělit (ze čtvrté třídy), že má čerstvě narozeného bratříčka.

 A dal mi ruku kolem ramen. To ale neměl dělat. Okamžitě půlka třídy začala ječet, že mě miluje. A tak jsem mu jednu jakoby plácla a začali jsme lítat po lavicích. Byly to tehdy takové trojlavice, velice festovní, ne nějaké viklavé stolečky.

Jak jsme tak skákali z jedné na druhou, ocitla jsem se náhle ve vzduchoprázdnu a - s hlavou na topení. Že jsem se tenkrát nezabila, byl vlastně zázrak. Najednou bylo zvláštní ticho. Jen ty tváře nade mnou. Pak jsem ucítila na krku něco teplého a lepkavého, sáhla - a uviděla krev. Spoustu krve. A tak jsem spustila šílený řev. Okamžitě se přihnal učitelský sbor a rychle mě přenesl na sáňky a odvezl k místnímu felčarovi. Tehdy mrzlo až praštělo a než jsem byla těch několik desítek metrů do ordinace přepravena, měla jsem na zádech a kolem hlavy krvavé rampouchy. Hlavu mi pan doktor tenkrát vyholil, ránu scvaknul čtyřmi kovovými sponami a vydezinfikoval něčím žlutým a velice trvanlivým a hlavně smradlavým.

Byla jsem obvázaná jako vysloužilec z první světové, zakuklená v obvazech a v obličeji (neobvázaném) žlutá jako Číňan. A dopravena zpět do školy. Opět na sáňkách. Změkčilosti, jako sanitky, se tehdy kvůli takovým maličkostem nevedly.

 Ve škole zatím proběhla exekuce. A velice rychlá. Bratránek a několik dalších darebáků (bez velikého zkoumání) dostalo trojku z mravů.

Ti menší rošťáci pak dvojku. Tečka, puntík. A bratranec mě za trest na sáňkách musel dopravit až domů.

Maminka, když mě tehdy viděla, musela ulehnout s migrénou. A koncem týdne se jí znovu přitížilo, když i můj bratr přišel s rozbitou hlavou. Podobně ovázanou. Ošetřování bylo tehdy jednotné  (i plomby v zubech stejně veliké a černé). Také jednotné.

Bratr na rozdíl ode mě nikde neskákal. Byl poražen (zlým spolužákem) na roh katedry - zápis ze školy pro rodiče.

A tak jsme my dva vysloužilci chodili bok po boku několik týdnů do školy. Sourozenec ale nebyl až tolik zraněný, a tak podstatně dříve

než já i odkuklený.

V té době jsem byla na krátký a pro mě slastný čas středem zájmu spolužáků. Zvláště pak jednoho, který se mi asi líbil.

 A v té krátké, pro mě šťastné době na mě neustále civěl. Zíral mým směrem tak upřeně, až ho učitelka posadila mimo mé zorné pole.

 Ale on se stejně pořád otáčel a jednou dokonce při té veletoči sletěl ze židle. A vyrazil si přední zub.

Jeho zájem opadl po mém odmaskování. Už na mě nebylo nic zajímavého, i vlasy mi začaly na vyholené lebce dorůstat.

A ani vši jsem nedostala, jak chmurně prorokovaly mé dvě osudové ženy.

Běžné byly tehdy operace mandlí. Jely jak na běžícím pásu.

Teče dítěti z očí - vyndat mandle.

Má stále rýmu - hezky šup mandle.

Má záněty středního ucha - marš na mandle.

Má anginy - mazej na mandle.

Tak to probíhalo na Klatovsku a vlastně i Domažlicku, což mi potvrdil v pozdějších letech můj chodský manžel.

A proto i já byla jednoho dne odvlečena maminkou do klatovské nemocnice. Splňovala jsem vlastně všechna uvedená kritéria.

Tak co se mnou. Chodila jsem tehdy do první třídy a počáteční nadšení ze školy ze mě pomalu opadávalo. Měli jsme tehdy přísného pana řídícího, který trestal. Rákoskou, přes ruce, přes zadek. A já, tehdy ani ne šestiletá jsem s ním měla problémy. Nebo on se mnou. Nevím.

 Od bratra jsem totiž uměla číst - se slabikářem vzhůru nohama, zpaměti. Následoval trest.

Počítat - a byl tu opět trest za vykřikování, když některé dítě rychle neodpovědělo. A tak to šlo pořád a hlavně otravně dokola.

Proto jsem ani neprotestovala, že musím do nemocnice. Brala jsem to pouze jako malé zpestření školní nudy. Asi jako - východisko z nouze.

Nemocnici jsem si pamatovala z jedné návštěvy u maminčina otce a docela se mi líbila. Ta návštěva i nemocnice.

 Byl tenkrát hezký letní den, děda seděl s maminkou a její sestrou, učitelkou (o níž jednou bude určitě řeč) na lavičce v parku. Byli jsme tam já, bratr a bratranec se sestřenicí a patrně i jejich rodiče. Koupili tehdy dědovi salám a nějaký ten dort a nás dětí si nevšímali. A bratr se sestřenkou mě navedli - zlomyslně, jako vždy - abych "to" ochutnala. Byli totiž oba starší než já.

 Byla to taková slast. Nikdy jsem nic podobného nejedla. A protože se nikdo nedíval, nacpala jsem se i těmi dorty. K prasknutí.

Bratr a sestřenice ale zaváhali a když sahali po vlastně už poloprázdném papíru, byli přistiženi. A na místě zpohlavkováni.

Byl to pro mě přešťastný den. Byla jsem nacpaná až mi oči lezly z důlků, nepotrestaná, takže nějaká ta nemocnice mě nemohla rozhodit.

Nebylo mi patrně ani vysvětleno, co to je operace a tak jsem se nechala maminkou odtáhnout. Podezření, že se bude dít něco nekalého nastalo, když jsem byla vysvlečena a oděna do miniaturního bílého pláštíku. A nacpána do pokoje, kde řvalo asi pět už vyoperovaných dětí.

Když jsem si všimla, jak jeden prozelenalý kluk plive do jakési mističky krev, vyrazila jsem ke dveřím. Nešly mi otevřít. Zato okno bylo dokořán. Tak jsem vyskočila na zárubeň a hupsla dolů. V tom minipláštíčku. Proboha.

Bylo to naštěstí v přízemí, ale vydatně pršelo. A já s děsivým řevem, popaměti, letěla parčíkem a skočila odcházející mamince na záda.

Poznala jsem jí podle květovaných šatů a zeleného svetru. Klidně jsem mohla hupsnout po jiné paní.

To už ale za mnou běžely dvě sestry, upozorněné patrně těmi dětmi na pokoji. Když mě chtěly od mé rodičky odtrhnout, tak jsem jednu kousla do ruky a druhou nakopla. Plačící maminka a já, stále ječící, jsme se vydaly pro mé oblečení. Ale ouha, šatna už byla zavřená. A tak jsem s maminčiným svetrem kolem těla radostně klusala v tom dešti předlouhou cestou pěšky až na nádraží.

No, ten týden, co mě rodiče nechali doma, byl jeden z mých nejkrásnějších. Strávila jsem ho na širokém parapetu kuchyňského okna.

 Na tom s tím krásným výhledem na hory. A hrála si. A četla pohádky. A malovala si. Všichni na mě byli nezvykle hodní a dovolovali mi (ten týden) snad všechno. Byli totiž nesmírně lstiví.

Už nevím, pod jakou záminkou jsem byla dopravena na výkon do nemocnice zpátky. A proč jsem se nebránila. Nevím.

Jen si pamatuji, jak jdu s maminkou ne do šatny, ale po schodech dolů. A tam stojí obrovitý mužský, ruce jak lopaty s černými chlupy a na očích obrovské brýle, nebo co to vlastně bylo. Možná měl i veliké zuby. A  byl zahalen do dlouhatánské, bílé gumové zástěry. Na nohou, hrůza, bílé gumovky.

Rychle mě k sobě přitáhl se slovy: "Tak ty prý koušeš..." A nedořekl. Jasně, že jsem ho rafla, až zařval.

Pak se to nějak semlelo ani už nevím jak. Prostě mi vyoperovali jak nosní, tak i krční mandle. Pamatuji si než, že jsem se tam dvakrát notně pozvracela, když nám dali k večeři vajíčka natvrdo. A ty já nenáviděla. Na druhé straně mi zase tento řezník (primář) lichotil, že jsem chytrá

holčička, když vím, že mě tatínek má pojištěnou. Asi jako zdravotně. A šikovná. Protože jsem uměla nejrychleji naskládat vatové bílé kuličky do krabiček. Ty nám totiž cpali do nosu. A my, děti, je balily. Abychom nezlobily. Hygiena sem, hygiena tam. Dneska se s tím nadělá,

nezdá se Vám?

Pan doktor ale vždycky stával ostražitě kousek ode mě. Už totiž věděl, že jsem naprosto nevypočitatelná.

A pak pro mě přišla maminka. S mými šaty v ruce a třesoucím hlasem mi sdělila, že pan řídící umřel.

Do té doby jsem se nesetkala se smrtí, to až později, když náhle skonal můj milovaný dědeček. O tom ale někdy jindy. Že se to stalo právě panu řídícímu, to jsem pochopila jen jako KONEC RÁKOSKY. A začala hulákat. HURÁ, HURÁ - a lítat po postelích, až mě museli odchytávat. Jiné sestry, ne ty pokousané a pokopané.

Určitě se mě tam rádi zbavili, to jsem vycítila. A ani doma už na mě nebyli tak laskaví, jako ten týden před operací.

Dokonce, když maminka vylíčila, jaká jsem zlá holka a jak jsem reagovala na tu smutnou zprávu.

 Mohla si to tenkrát nechat pro sebe. To tedy mohla.

Můj život se ale rázem změnil.

Začala jsem opět školu velice milovat a ještě víc pak přelaskavou paní učitelku, na kterou budu stále vzpomínat.

Už navždycky - a JEN S LÁSKOU.