Když tenkrát pršelo jen se lilo...

Tehdejší kulminování řek v jižních Čechách a na Moravě před dvaceti lety bylo v denních zprávách sice děsivé, ale z pohledu nás - diváků "za rohem" přece jen kapku vzdálené. 

Dvanáctého srpna jsme byli na otočku v Plzni něco zařizovat a sousedka z chalupy nás telefonem několikrát hystericky varovala, ať nás ani nenapadne jezdit nazpátek. Že vesnice je kolem dokola zatopená rozvodněnou Úhlavou.

Jsem tělem i duší amazonka a můj drahý patrně potomek chrabrých bohatýrů (oba střelci) a tak jsme nakopli svého oře a vyrazili. Bude to přece "dobrý" ujišťovali jsme se cestou.

Ale nebylo. A ani sousedka nepřeháněla. Obrovské jezero kolem řeky nám úplně vyrazilo dech. A u školy v blízkém městečku dokonce  hlídkovali hasiči a kromě starousedlíků každé auto nesmlouvavě vraceli. My ale měli kliku - no, kliku, jak se to vezme. Mezi hasiči byl totiž mladík, který patřil do party zedníků, co nám na jaře dělala novou fasádu na domu. A tak nám nakonec velitel (po ujištění manžela a hlavně onoho mladíka, že silnici známe i "poslepu") dovolil pokračovat.

Ještě před tou školou jsme žertovali s našimi dětmi, které na nás hystericky v mobilu z Prahy ječely, ať se okamžitě vrátíme do Plzně. Kdyby jen byly tušily, že i ta naše známá silnice je celá pod vodou a z nekonečné hladiny vyčnívá jen sem tam nějaký ten patník... Nikdy jsem jim to neřekla.

Pod obloukovým mostem přes Úhlavu u místního bývalého mlýna se valily vysoké hnědé vlny s vyvrácenými stromy. A řeka, jindy tak mírná a s vodou (právě pod tím mostem) asi tak "praseti pod kolínka" zlostně hučela, přímo řvala. Pohled na vesnici byl děsivý. Podél silnice chalupy zatopené k oknům, rozlámané dřevěné hradby, utopené slepice, prostě spoušť. Odbočka na polní cestu k našemu domu byla ale zatím v pořádku a i chalupa, zahrada a dvůr nebyly pod vodou. Zatím, jak se ukázalo.

A tak jsme plni dobré vůle nazuli gumové holínky a vyrazili pomáhat sousedům, kterým ve sklepě pod domem plavalo úplně všechno. Když jsme jim pomohli s mrazákem, lednicí a vynášením zavařených okurek, kompotů a několika desítek promočených balíků mouky, cukru? a kdejakého haraburdí, tak jsem si vzpomněla, že i my přece "máme" sklep.

Takže jsem upalovala domů, protože mi došlo, že i podzemní voda je přece "voda." A skutečně - i tam už to pěkně plavalo - kyblíky se zbytky fasádní barvy (mým drahým naštěstí pevně uzavřené), bedýnky od jablek a podlážky (palety) pod brambory. Takže zatím žádná velká škoda, protože cpát do sklepa něco podobného jako sousedka by mě ani ve snu nenapadlo. Až na ty kompoty a okurky, ale ty bych nevynášela a rovnou vyhodila.

Když jsem vylezla ze sklepa, byla najednou půlka zahrady a dvora včetně polní cesty pod okny zatopená. A pak začalo pršet. Kdyby jen pršet, voda se z oblohy lila jak z převráceného kropáče a vypadalo to, že svatý Petr nebo někdo tam nahoře naplno roztočil vodovodní kohoutky a nemíní je hned tak uzavřít.

Zprávy z etéru začaly být hrozivé a tak jsme vynosili až pod střechu (do bývalé sýpky na obilí)  - a na moje naléhání - pár balíků s vodou, deky a něco málo na zub pro nás a našeho pejska. Nocovat na stromě na nejvyšší jabloni anebo na jednom z našich dvou ořešáků jsem rázně odmítla. Ořešáky mají křehké dřevo a já, ač amazonka, mám totiž křehkou duši a navíc sebou v noci hrozně melu. Od mého bohatýra bylo pak velice laskavé, že mi ponechal strom vybrat a dokonce i žebříky přistavil. 

Těsně před půlnocí jsme v ukrutném lijáku ještě natahali pytle s pískem k trojím domovním dveří a věřili, že přes jediný schod se voda do chalupy (snad) nedostane. Krátce po půlnoci ale vypadnul proud a bylo slyšet než hukot deště, řev nedaleké Úhlavy a neustálé přelety dvou vrtulníků směrem k horám. Asi jsem usnula - muž mě ujišťoval, že bude "vodu" hlídat a prý - abych si odpočinula. Nakonec i on usnul a mě probudil náš pejsek když začal výt a já spustila nohy na koberec. Do vody. Už jsme taky plavali.

A tak to šlo až do kalného rána, voda z oblohy se lila proudem a já měla dojem, že asi tak vypadá biblický konec světa. V šest hodin ještě pořád nešel proud a oba naše mobily byly vybité. Vyšla jsem před dům, nazouvat holínky nemělo cenu a tak jsem jen civěla na ty dva žebříky, které připlavaly až k domovním dveřím. A jak jsem byla zoufalá, tak jsem s hlavou obrácenou k té otevřené obloze vykřičela všechno tu hrůzu, která se mi během noci v hlavě nahromadila. Byla jsem totiž přesvědčená, že se utopíme.

A jak to tak někdy bývá, přestalo během několika minut pršet, svatý Petr nebo někdo tam nahoře kohoutky naráz zavřel. Dokonce začalo svítit slunce. A mě ještě teď, po letech, z té vzpomínky mrazí v zádech... 

No, kromě asi patnácti centimetrů vody ve dvou místnostech - do zbytku domu voda nevnikla - se u nás zase nic tak dramatického nekonalo. Voda během dne začala rychle opadat, protože se valila dál přes Plzeň do Prahy a pak dál a dál... Jen to vysoušení bylo nekonečné, ale proti starousedlíkům, kteří byli vytopeni až po okna  jsme to přečkali v pohodě a měli i kam odjet.

Na solidaritu s nejvíce postiženými při téhle katastrofě se nedá jen tak zapomenout, a to ani po těch dvaceti letech. A veliké uznání patří všem, kteří skutečně pomohli. Skutečně hned, bez váhání a bez velkých slov.