Takže v úterý ráno ujíždíme směrem na jih a při občasných zastávkách autobusu je stoupající teplota zatraceně znát. Horký závan vzduchu, tetelící se žárem, nás vždycky přímo udeří do tváře a srazí skoro každého málem na kolena.
Jedeme po dálnici kolem olivových hájů a zeleninových políček. Olivovníky, patrně vlivem větrů ze Sahary, mají zvláštní stříbřitě šedozelenou barvu a půda pod nimi je strašlivě vyprahlá. Občas míjíme několik kamenných domků s modrými (pečlivě zavřenými) okenicemi a rovnou střechou, obehnanými opunciovým - v lepším případě - plotem, většinou ale jen s nakupenými klacky a suchými větvemi jen tak halabala přes sebe. Žádné květiny, jak by mé zahradnické oko očekávalo, nebo - co takhle vysadit kolem domů pár ibišků, kterých kvetou v suchopáru podél dálnice celé trsy.
Od průvodkyně se dozvídáme, že nejen celé olivové háje, ale i každý jednotlivý strom má tady svého vlastníka a patří výhradně tomu, kdo jej vysadil. Olivovník je totiž v Tunisku posvátný, je součástí rodiny, kterou živí, poutem s předky a odkazem pro dosud nenarozené. Plodit začíná v sedmi letech a největší úrodu mívají stromy až tak po dvaceti nebo třiceti letech. Zdejší krajinu si bez nich nejde představit a já si kromě azurového moře budu navždycky pamatovat tyhle nedozírné stříbřitě šedozelené háje, sahající až za daleký obzor.
Při jedné zastávce směrem na Eljem zažijeme legrační setkání s majitelem malého bistra, který neustále loudí na mém zápasnikovi modrofialovou čepici se zeleným štítkem a předstírá, že je z ní úplně mimo. Vždycky si nadskočí, sebere mu jí a kroutí se před oprýskaným zrcadlem, naznačujíc, že můj drahý (asi tak o dvě hlavy větší), jí vlastně nepotřebuje. Kolem bistra pobíhá několik oslíků s malými umouněnými pasáčky, kteří se je marně snaží zahnat do křovinaté ohrady. Děti ječí, oslíčci uhánějí v protisměru po dálnici, auta troubí a zastavují. Do toho pokřikují dospělí a všechno je prodchnuto pohodou a láskou k dětem a ke zvířatům. A musím dodat, že zdejší děti jsou překrásné, s velikýma čokoládovýma očima a na každý náš pohled reagují šťastným širokým úsměvem.
Konečně jsme v Eljemu. Vystupujeme v nedalekém amfiteátru a vedro nás úplně pohltí. Okamžitě se na nás vrhají místní prodejci a je dost problém jim uniknout. Manželovi visí na každé ruce hned dva menší maníci a neustále mu něco nabízejí. Kupuje si tedy od nich alespoň mapu města a protože určitě vydělali, nechávají ho konečně na pokoji.
Takže po hodinové prohlídce kolosea rychle prcháme (a to nejen před vedrem) do klimatizovaného autobusu. Okolní krajina je jeden veliký suchopár a dozvídáme se, že Sfax i Gabés jsou nejméně pohledná města na téhle trase. Gabés je už vlastně jakousi vstupní branou na Saharu a do Matmaty, naší další zastávce u jeskynních lidí, máme pouhých 43 km.
Zatím projíždíme novou Matmatou okolo benzinky, hotelu a patrně i školy, jinak je všude jen samý písek a kamení, celé kupy písku a kamení. A jsme naráz ve staré Matmatě, kde nás čeká návštěva jeskynní restaurace včetně kuskusu, národního tuniského jídla, podávaného v hlubokých dřěvěných mísách vždy pro čtyři osoby.
Po nezbytném hodinovém osvěžení zamíříme směrem do pouště a zastavujeme na nejvyšším bodě nad Matmatou. A už jsou tady znovu místní kluci, chtějí se s námi fotografovat - jasně, že za "un dinár madam" - jeden má v ruce jestřába, druhý malého unaveného varánka. Jsou neodbytní, několikrát zvířátko s ostrými drápky odtrhávám z ramene a oni jsou smutní, že neuspěli. Vzápětí se leknu, když se vedle mě jako přízrak objeví starý beduin s opelichaným kulhavým velbloudem a chce se rovněž fotografovat. Ačkoliv se nezdá, trochu přitvrdí a je až dojemně dvorný: "Seulement deux dinár madam, s ́il vous plait..." - "(Pouze dva dináry paní, prosím...)".
Když i on odchází, rozhostí se najednou absolutní ticho. Zdvíhám tvář k šílící modré obloze, zavírám oči a vnímám ten nevídaný klid a hebký vzduch, tetelící se žárem. Najednou zčistajasna zavane slabý větřík a přináší zvláštní nahořklou vůni.
Tak voní pelyněk, tymián anebo poušť?