To byl ale trapas

Máme chalupu v malé vesničce na Šumavě a ještě před několika lety tam s námi vždycky jezdívala i naše milovaná Rituška.

Rituška byla tmavě rezatý černooký voříšek s tělem jezevčíka a srdcem udatného nebojsy. Byla miláčkem celé naší rodiny a svého páníčka poslouchala vždycky na slovo. A manžel jí občas říkával: "Pejsáčku - anebo kamarádko moje zlatá."

Jednou, začátkem jara, napadlo nečekaně v noci hrozně sněhu a tak jsme pejska nemohli to ráno pustit ani na zahradu. Cesta kolem naší chalupy a i těch několika sousedních byla už pluhem protažená a tak jí manžel nechal proběhnout se po ní.

Okolo nás jsou jen louky, pole, potůček a řeka, ani auta tudy nejezdí. A po cestě většinou, kromě léta, nikdo nechodí. Až na vzácné výjimky, jak se za chvíli ukázalo.

Já jsem tenkrát přímo u hradby odmetala nahrabaný sníh a najednou slyším mého drahého: "Tak kdepak jsi se toulala, kamarádko?:"

"No, kde - patrně se zase projednou vys..la sousedovi před vraty, dělá to tak vždycky. A já to pak musím uklízet," dodala jsem chmurně.

Ticho, které nastalo, bylo až moc dlouhé a když jsem se otočila, uviděla jsem u vrat paní sousedku, která v té chvíli šla právě okolo. A musím ještě podotknout, že se sousedkou, jinak paní učitelkou rovněž "na penzi" jsme si právě tohle jaro začali tykat...

Všechno se sice vysvětlilo, ale byl to v té chvíli pořádný trapas.