Když to hlava jaksi nebere

"Propánakrále... " - vlastně, mnohem jadrněji mi ujedou v místním supermarketu nepublikovatelná slova. Kdyby jen slova, ale i nohy. Takový ten prudký záklon a vzápětí předklon, znáte to. Já v tom mám docela praxi.  

Jsem u pultu s váženými suchými plody a nechytit mě za rukáv vedle stojící zákaznice, tak bych sebou určitě flákla. Všude na zemi jsou totiž vydatně rozsypané mandle.

A tahle paní, nepouštějící můj rukáv, mě poněkud úpěnlivě zaprosí: "Zavažte mi ten pytlík, nějak mi to nejde..." A strká mi svou druhou rukou až pod nos igelitovou (jednorázovou) rukavici, přetékající nasypanými mandlemi...

Chvilku na ní nevěřícně zírám a snažím se nesmát. A kdyby, za rouškou to stejně není vidět...

 "Dám vám je radši do sáčku, co vy na to?".

 Když jí pak ty mnou přesypané mandle položím do košíku, ohlédne se na mě udiveně: "A proč je tady ta cedule - ´Používejte jednorázové rukavice?".

Jó, když to hlava jaksi nebere....

Večer mi volá sestřenka z Prahy. Má novou adresu, přestěhovala se. A vypráví, jak všechno proběhlo docela dobře. Až do chvíle, kdy zavolala na jeden úřad, kde je dlouhodobým klientem. A když požádala o zapsání nové adresy, tak jí pracovnice v oddělení služeb pro zákazníky sdělila: "Je mi líto ale po telefonu to nepůjde. Musíte vyplnit formulář."

"A kde ho seženu?" chtěla vědět sestřenka.

"Rádi vám ho pošleme, abyste se k nám v téhle koronavirové době nemusela vláčet přes půlku Prahy." A laskavě vzápětí dodala: "Můžete mi nadiktovat vaši adresu?"

Jó, když to hlava jaksi nebere...