Když klečet, tak v rohu

Myslím si, že manipulovat se mnou, jak fyzicky, tak i psychicky, je docela fuška. A s lednicí, kterou máme na chalupě v přístěnku ve výklenku, tak s tou je to ještě horší než se mnou.

Dnešní nedělní ráno tady u nás na západě Čech bylo slunečné - takové - jiskřivé. A já, patrně opilá tou krásou kolem, jsem zakopla o dva malé schůdečky do přístěnku s tou lednicí. V ruce mám plnou mísu rakytníku a ta nečekaná kuličkyáda mě zaskočí. Takže vletím v pokleku mezi kameninové kastroly (moje chlouba), nastavěné podél zdi.

Nerez misce a i rakytníku se to po dlaždičkách rejdí jedna radost. Ale co já, zašprajclá mezi tou vší kameninou (šutry tu mám taky).

"Co to zase vyvádíš" ozve se na ten rachot můj (už 52 let) těžce zkoušený manžel. "Nevím, nač jsou všude u těch zdí samý kastroly," vrčí. On, který schovává kdeco. Rezavých ohnutých hřebíků (pardon, většinou jím odrezených), vypsaných propisek a jiných, daleko větších krámů (jako čtyři staré zápasnické žíněnky atd.) máme ve stodole a v garáži spoustu. Co je proti tomu pár kastrolů a kamenů?

Chápu, je nedělní ráno, snídaně zatím žádná a já zaklíněná mezi ledničkou a starými hrnci.

"A proč tady klečíš, to sbíráš ten rakytník?"- Zeptá se. Podle mě dost zbytečně. Když mě konečně vyprostí, obhlídnu škody. Babiččiny kastroly jsou celé a já vlastně taky.

"Jémine, ty máš ale na noze modřinu," diví se známá, přijíždějící si odpoledne natrhat některé naše výdobytky. A hned si přisadí: "To já, představ si, jsem měla na kotníku dokonce - jak to jen ten můj doktor říkal - no ten, hematom - přece. A to je daleko horší než nějaká tvá tentonoc... modřina," dodá očividně spokojená, jak mě tentokrát v něčem trumfla. "A jak se ti to vlastně stalo?" zajímá se.

Takže když se dostaneme na to mé dopolední klečení, vybavím si, jak jsem asi tak v 5-ti letech musela být takhle potrestaná.

Šli jsme tehdy s rodiči po rynku sousedního městečka. Moje maminka, vtělené "co tomu řeknou lidi" mě pevně drží za ruku. O tři roky staršího bratra nemusí, je přece u nás doma ten  "způsobný."

Jak si tak vykračujeme, já přidržovaná rodičkou, míjíme souseda, který má značně "naváto." Smeká klobouk, ten mu vypadne a jak po něm chňapne, zavadí o mou nožičku. Mám kraťoulinkou sukýnku. A on mě vzápětí s chlípně přivřeným okem plácne přes baculatý zadeček.

Znalá domácích poměrů a hlavně toho, co se doma u nás o něm vypráví, zaječím: "Nešmakej na mě ty jeden hnusáku" - na celý rynek a pěkně nahlas. A protože nikdo ani "ň", tak to pro jistotu ještě jednou zopakuji. I před smrtelně bledou maminkou a tím jejím věčným - "co tomu řeknou lidi."

Doma pak dochází k exekuci, spojené s klečením v rohu kuchyně. A nebýt toho dnešního nedobrovolného extempore, tak bych si to ani nevybavila. Ale, kdo ví.