O naději

Jaro je tady se vším všudy - nejen kalendářně. Na azurovém nebi sem tam mráček, v ovzduší spousta pylu (plná penze pro nás, alergiky) a já sama na lodžii celá zmámená. Nikoliv jarem, ale desinfekcí - sousedé uklízeli.

A jak tak začínám mít plné zuby toho veskrze hygienického a zdravého života (sedmička vlevo dole mi asi právě z toho vypadla - zubař odložen na neurčito), tak sním svůj sen.

Odjíždím v něm na chalupu. Tam padnu do trávy (plné klíšťat - ale pro tentokrát mi ani nevadí) a jen tak zírám.

Nadechuji se voňavého jarního vzduchu (bez roušky) a v té euforii nějak nepostřehnu, že přičinlivý soused už zase zatápí plastovými lahvemi (pro tentokrát mi nějak nevadí).

V tom svém snu si naplno užívám všechna ta jiskřivá rána a sladké večery, kdy lesy na obzoru ztmavnou a Velký a Malý vůz se zavěsí do koruny naší stoleté lípy. A je mi tak blaze, že ani neodháním krvelačné (veskrze české) komáry, bivakující v tůni za chalupou (pro tentokrát mi vlastně nevadí).

A tak se zavřenýma očima sním o tom, jak s celou rodinou (Bože můj, tak dlouho jsme se neviděli) konečně spláchneme ten všudypřítomný koronavirový prach - jasně, že slivovicí  a calvadosem z našich jablek.

V tom svém snu se docela bláznivě těším, jak budu před tím velkolepým mejdanem vyvařovat (nikoliv roušky), ale všechny možné laskominy pro své drahé.

A díky téhle euforii začínám (možná bláhově) věřit, že nás tahle pandemie konečně minula.

Myslím si, že to tak nějak bude.

P.S.: Právě teď po ulici před námi projela tramvaj s překrásným (pro mě) nápisem: "NADĚJI ! "