Co se jenom člověk po těch letech nedozví...

Občas některé situace ze své paměti vymažeme a bláhově si myslíme, že i lidé - třeba i ti nejbližší - dokáží zapomenout. A pak se jednoho dne nestačíme divit.

Když jsme poprvé chtěli pustit dceru po zkouškách v autoškole za volant, neskrývala nadšení a mladistvý elán.

"Musíš si všechno seštelovat tak, abys byla uvolněná a jako řidič ses cítila pohodlně," - radila jsem jí. Mimo jiné.

"A co uděláš jako první krok?" - zazněl můj závěrečný dotaz.

"Přeladím si rádio, ta vaše nemožná muzika se nedá vůbec, ale vůbec poslouchat..."

Naše počínání a dlouhosáhlé rady (moje) tehdy sledoval manžel a občas kroutil hlavou. A pak pronesl stručnou větu: "Zítra pojede se mnou nakoupit do Klatov, chci vidět, co se vlastně naučila."

A tak to prázdninové ráno odjeli.

Kolem jedenácté jsem už byla značně nervózní a všechno mi padalo z rukou. V očekávání nějaké hrozivé katastrofy.

Když se pak konečně mezi vraty s mohutným poskokem a zařváním (motoru, ne manžela) objevili, spadnul mi těžký kámen ze srdce. Auto vypadalo na první pohled sice neporušeně, ale dcera hodně nabroušeně. A její otec pak značně nejistě. Když pak vytahoval nákup z auta, neustále po mně pokukoval.

Takže mi hned docvaklo, že se cestou asi NĚCO MÁLO mezi nimi semlelo.

Pak po obědě mi to moje prvorozená vyklopila: "V životě už s tátou nepojedu, všechno jsem dělala blbě. A víš co na mě dokonce zaječel? Že takový prasácký řazení zažil naposledy po tvý autoškole."

Aby mému nechápavému výrazu navíc sdělila: " To jako s tebou, když jsi začínala tenkrát jezdit."

Kupodivu jsem se ani nenaštvala a vzpomněla si na jednu kamarádku.

Která se neustále těšila, jak si při první jízdě autem dá nezbytnou cigaretku. A otravovala s tím kdekoho. Mě tedy docela určitě.

Zapálila si - ale zároveň to napálila do nejbližšího stromu a celé auto (nové) úplně zdemolovala. Vyvázla kupodivu jen se zlomenou nohou a rukou a několika boulemi na hlavě.

Byla poněkud drahá ta malá cigaretka, ale štěstí - tak to měla veliké.