S úsměvem a sádrou do nového roku a k veselému lednu
To jsem si hned začátkem roku pomyslela (kapánek možná předsevzala) i já. Předsevzetí nemám sice ráda a už dlouho si je nedávám. Ale řekla jsem si, proč to zase jednou nezkusit.
A tak abych neupadla náhodou do chmurné nálady, rozhodla jsem se usmívat. Každý den. A tím psychicky povzbuzovat nejen sebe, ale i své okolí.
Nabyla jsem totiž přesvědčení, že pokud budu na lidi kolem sebe laskavá, budou mi oplácet stejně. A to by bylo, aby ten začátek roku (a nejen začátek) nebyl veselý.
V pondělí 1. ledna hned ráno (no, kolem10-té hodiny) jsem rozpráskla okno v obýváku. A s úsměvem (jak jinak) sledovala nadšence, ploužící se z novoročního pochodu na konečnou stanici tramvaje.
A jak se tak vykláním, zašuměla mi nad hlavou holubí letka, hodující každý den na sousedovic parapetu. Když jsem se mimoděk podívala nahoru, utrousilo (kulantně řečeno) několik jedinců polostrávené zbytky z oné hostiny. A že raut byl tentokrát pestrý, tak to jsem poznala okamžitě. Z vlasů přes čelo mi až do očí stékal obrovský ptačí výkal. Řečeno s básníkem: "Jste-li takto nad ránem potřísněni guánem..."
Takže - zkuste se po něčem takovém usmívat.
V úterý 2. ledna odpoledne jsme vyrazili se známými na procházku k boleveckým rybníkům a do okolních lesů. Já opět s úsměvem, jak jinak. Bylo překrásně a i sluníčko svítilo jako v předjaří. Mně ale úsměv brzy přešel. Najednou se přihnal vítr (vichr), ženoucí před sebou černé mraky. A my neměli (nikdo z nás) deštníky.
Takže - zkuste se usmívat, když vám z vlasů crčí voda a v jedné botě čvachtá.
V teple domova jsem pak zachmuřeně zírala na malou prasklinku na špičce kozačky, která se na mě docela drze šklebila.
Ve středu 3. ledna jsme pak jeli s manželem na pohřeb jeho jedné tetičky.
Takže - usmívat se na smuteční hosty (a že jich bylo) - jaksi nešlo.
Ve čtvrtek 4. ledna jsem se opět rozhodla být laskavá. Brzy mě to ale přešlo. Hned ráno v přeplněné tramvaji se ke mně na čtyřsedadlo vmáčkla trojice bezdomovců. S obrovitými taškami a smrdícím kanícím psem (určitě měl slintavku nebo jinou hnusnou nemoc. A kulhavku možná taky).
Když jsem o jednu stanici dřív poněkud nakvap vystoupila, přehlídla jsem dávicího dalmatina. S páníčkem (naštěstí nezvracejícím). A to chodníkové nadělení projela. V předklonu a pak i v záklonu, jak je mým dobrým zvykem. Kupodivu jsem neupadla, ale domů jsem se prokulhala. Ulomený podpatek.
Takže - zkuste se usmívat po něčem takovém.
V pátek 5. ledna máme návštěvu. Známý manželský pár s jejich šestiletým vnoučkem. A já jsem opět pevně rozhodnutá hýřit úsměvy. S kamarádkou nemám problém, je milá a delší čas jsme se neviděly. A tak klábosíme a smějeme se. Muži hrají šachy a jen ten vnouček by potřeboval ohnout přes koleno. Trochu spratek, můj názor. Lítá po bytě a hází vším, na co dosáhne.
Při obědě si ječíc prosadí "masíčko na kostičce". Na Jiřčino : "On je zvyklej, okouše to, neboj", mu dolní stehno z krůty váhavě podávám. A pak se to stane. Dítě zaječí a po bradičce mu stéká krev. Jiřina s vytřeštěnýma očima na mě křičí: "Přidržím mu hlavu, sáhni mu do pusy, máš přece malou ruku". Dítě s otevřenou pusinkou sebou mlátí a já zahlídnu ježatou kostičku, zapíchnutou mezi mandličkami.
A tak rychle hmátnu a už už jí držím mezi prsty. A nepustím ani když mě Tomášek rafne. Do ukazováčku pravé ruky. Má sice vypadané dva přední zuby, ale stejně to pěkně zabolí.
Takže - zkuste se laskavě usmívat po něčem takovém.
Kostičku jsem tedy vytáhla, ale ruka mi začíná otékat. A že mě dítko několikrát v tom nastalém zmatku pěkně nakoplo, to zjišťuji až večer. To když si kromě sádry prohlížím i několik hematomů na holeni pravé nohy.
A tak do druhého týdne nového roku vstupuji sice s dlahou na pravé ruce, ale nezlomená. A pořád s přesvědčením, že s úsměvem jde všechno líp.
A kdyby to náhodou nešlo, tak bych se na to podívala. To mi tedy věřte.
Ludmila Ibehejová
Tak o tuhle morovou ránu jsem si -pane Dušku - nekoledovala a určitě za ní ani nemůžu
Chtěla jsem o všem, co nás tohle jaro postihlo (a hned oba s manželem) spíše mlčet, dokonce i před našimi dětmi. Ale ti mají právo vědět, co se u nás děje a tak s těžkým srdcem jsem je informovala. S těžkým srdcem, plným kamení...
Ludmila Ibehejová
Sen je prý jen sen a kdo mu věří...
Sny jsou podle názoru mnohých psychologů a i psychiatrů údajně obrazem nitra, jakousi skládankou úzkostných pocitů, uložených kdesi hluboko v koutku naší duše.
Ludmila Ibehejová
Jak jsem obdržela dávku ...
A to naprosto nečekaně, bez žádosti a dokonce proti své vůli. V pondělí jsem totiž byla na pravidelné oční roční kontrole, protože pečuji o sebe v rámci svých možností
Ludmila Ibehejová
Umět se radovat - o to vlastně běží
I malé pousmání by nás mělo automaticky naladit na lepší vlnu. A to bych se na to podívala, aby s takovým úsměvem nebyl svět hned hezčí. Mým bonusem je sametový úsměv naší krásné dvouleté vnučky, který mi dokáže prozářit celý den.
Ludmila Ibehejová
Tak tu máme další rok
"Když si delší dobu myslíš, že je všechno špatně, tak to také špatně je" - Murphy. Silně pochybuji, že můj milovaný dědeček něco od pana Murphyho četl. On, bojující kdysi na Piávě, vnímal běh světa po svém. A rád o tom mudroval .
Ludmila Ibehejová
Když jde o vteřiny a tím vlastně o život
I v mém případě šlo tenkrát patrně jen o pouhé vteřiny a děsivé vzpomínky z možného udušení mi připomněl dnešní článek na internetu. Až mi začal běhat mráz po zádech, když jsem si na tu dávnou hrůzu vzpomněla.
Ludmila Ibehejová
Ach ta domluva...
Domluvit se mezi sebou, tak to je to, oč tu běží - bez domluvy (mezi sebou) dosáhneme totiž dohody a smíru opravdu jen "ztěží." Buď jsem to někde četla anebo si to vymyslela, to už nevím, ale věřím tomu.
Ludmila Ibehejová
Trefa do černého aneb jak se ukázkově ztrapnit
Jak se ztrapnit aniž bychom chtěli? Tak to se občas stalo mnohému z nás. Mně se to povedlo mockrát a i sama jsem byla svědkem různých "faux pas" u někoho jiného.
Ludmila Ibehejová
Prokletí velkých prsou
Trapná pozornost? Jak pro koho, dokonce v dnešní době. Někdo je-tak říkajíc-požehnán od přírody, někdo vylepšen šikovnou (a zajisté drahou) rukou plastického chirurga, další zase holduje neskutečným možnostem "push-up-ek", atd...
Ludmila Ibehejová
O splněném snu frizérky Zuzky
Každý máme svoje sny a cíle. "A krok pro to, abyste od života konečně získali co chcete, spočívá v tom, jednoho dne se rozhodnout." (Ben Stein)
Ludmila Ibehejová
Když se daří, tak se holt daří...
Některý den se nevyvede tak, jak by měl - nebo tak, jak bychom chtěli. Obzvlášť, chceme-li se poněkud "předvést." A když se hned ráno něco přihodí, tak v tom pěkně jedeme až do večera. Já tedy docela určitě.
Ludmila Ibehejová
Přečtěte si příbalový leták - informace pro Vás, pacienta
Přečtěte si pozorně celou příbalovou informaci dřív, než začnete přípravek používat, obsahuje pro Vás důležité údaje, jako: "Co je přípravek- Jak ho (ne)používat - Upozornění a opatření - Čemu věnovat pozornost - atd., atd.
Ludmila Ibehejová
Když tenkrát pršelo jen se lilo...
Tehdejší kulminování řek v jižních Čechách a na Moravě před dvaceti lety bylo v denních zprávách sice děsivé, ale z pohledu nás - diváků "za rohem" přece jen kapku vzdálené.
Ludmila Ibehejová
Nevěřte té bestii aneb kominíkem snadno a rychle
Ne každý den se tak říkajíc "vyvede," takže jsem v tom jiskřivém a chladném červnovém ránu začala tentokrát vyvádět já. Kuchyňská kamna na chalupě si totiž zase projednou zastávkovala.
Ludmila Ibehejová
Nemusí být zrovna pátek
Navíc třeba i třináctého. Ostatně - kdo by v dnešní době chtěl věřit na nejrůznější varovná znamení.
Ludmila Ibehejová
Když se ruka k ruce vine?
Život je největší dar - proto ho vychutnávejme, pokud to jen trochu jde - hodinu po hodině, minutu po minutě. V dnešní době to platí dvojnásob.
Ludmila Ibehejová
Dáte si se mnou štamprdli?
"Kam slunka boží tvář se lije, pít bude se a pilo, pije, že všechno pije - každý ví - a já mám být snad střízlivý ?" (Od básníka, jehož jméno mi uniklo, ale citát jsem si kdysi dávno poznamenala).
Ludmila Ibehejová
Má nějaký smysl o svém věku lhát?
Je mi nad "... sát" poměrně dost dlouho. A když se mě někdo zeptá na věk, tak ho občas i přiznám. I když někdy váhavě a podle "takříkajíc vzniklých okolností".
Ludmila Ibehejová
Nescházelo moc a měla jsem to za sebou
Obě moje osudové ženy, maminka a babička, mě často v dětství varovaly: "Do třetice všeho dobrýho i zlýho, nezapomeň." A mně to patrně někde v hlavě utkvělo, protože koncem loňského září na jejich slova "došlo." I tak to říkávaly.
Ludmila Ibehejová
Soutěžíte, soutěžíme...
A jistě se přitom opět pobavíme - někdo získá cenu a my ostatní uznání - že jsme vytrvali po celý rok ve psaní...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 206
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 763x