Jak mě Advent letos málem minul

Pozvolna kanoucí slzy svítících hvězd na stromech podél zšeřelých ulic. Trhy na plzeňském náměstí s nezbytnou vůní opékaných klobás a svařeného vína. Vánoční strom s jesličkami. A děti natěšeně pobíhající sem a tam.

Vánoční nálada se mě začátkem Adventu vždycky zmocňovala skoro pravidelně. Letošní rok ale - nic. Nepomohlo ani pečení cukroví s lahodnou vůní cukru, vanilky a oříšků. Ani koledy. Ani jmelí, které přinesla moje sestřenka.

Když jsem tak bezcílně bloumala od ničeho k ničemu, přišel můj manžel s návrhem na malý výlet. Za známými do Jizerských hor.

K Jizerkám se totiž váže úplně první zmínka o skleněných vánočních ozdobách. Je ze 40. let 19. století. A tak jsme se na zpáteční cestě zastavili v Jablonci nad Nisou. V "Muzeu skla a bižuterie." A nestačili žasnout nad tou křehkou krásou ze skla a perliček. Hlavně pak nad precizní prací všech těch českých rukou, které tuhle nádheru vyrobily. A vyrábějí.

Tyhle skleněné ozdoby nejsou součástí Vánoc zase až tak dlouho. Dozvěděli jsme se například, že ještě v r.1931 se k nám vánoční ozdoby dovážely. Ale už v r.1933, tj. za pouhé dva roky, směřovaly do zahraničí. Pak objem vývozu neustále stoupal a stoupal.

Když jsme se vrátili, našla jsem ve skříni polozapomenutou krabici s ozdobami po mé babičce. Ze dřeva, slámy a papíru. Lety už omšelého tvrdého papíru, ale ještě sem tam pocukrovaného jiskřivými bílými vločkami.

A jak jsem tak v ruce držela těch několik starých zohýbaných hvězd, zavoněly mně vánoční vzpomínkou. A já si vybavila, jak jsem s babičkou v tenhle čas pravidelně chodívala na Roráty. Prošlapanou pěšinou mezi závějemi sněhu. V mých tehdy dětských očích ohromnými horami sněhu. A snad i zaslechla vzdálené vyzvánění zvonů. Hlasu zvonů, který se nesl nad závějemi.

A najednou to tehdejší velebné ticho, klid a mír pronikly až do mého okoralého srdce.

Také to slyšíte? Stačí se jen na chvíli zastavit. A třeba zavzpomínat.