Dobrá rada nad zlato, aneb - jak si poradit s dobrými radami
Rady bývají vítané, občas nevítané a někdy praštěné. A i když se jim podvědomě bráníme, za pár let je mnohdy v různých obměnách opakujeme. Až když se nás někdo zeptá: "A proč, prosím tě?" Teprve tehdy pochopíme, s čím jsme se to celý život vlastně trmáceli.
Úplně nejstrašnější pak bývají zaručeně dobré rady. Od kohokoliv. Někdy totiž ovlivní náš další život.
Například kamarádku Alenu jako malou holčičku maminka často varovala. Prostě jí radila. Ať nikdy nečichá ke květinám. Že jí z nich může vletět do nosu včela. A z toho nosu že se jí dostane třeba až do mozku.
S odstupem let jsme se tomu s Alenou často smály. Ale kamarádka si ono varování z dětství patrně zapamatovala. A květinové dary od nápadníků zásadně odmítala. Pak měla velkou lásku. A tenhle skoro ženich jednou uviděl, jak jeho pugét hází do popelnice. A rázem bylo po lásce.
Těm poslední radám se v mé rodině obzvláště dařilo. Nejvíc jich pak (směrem ke mně) vysílaly mé dvě osudové ženy. Maminka a babička.
Ale hodně praštěné rady mi v dětství dával i můj o tři roky starší bráška.
Jeho oblíbené bylo: "Dávej bacha na pavouky, zakousnou se tě do dlaně a sežerou pak celou ruku."
Někdy byl ke mně laskavý: "Možná, že ti okoušou než prsty." Když jsem ale málo vřískala, přitvrdil: "Znám kluka, kterýmu ohlodali ruku až k samýmu rameni..."
Nebo: "Pozor na uchavce, lezou v noci lidem do uší. A pak do mozku."
Takže, uchavec nebo včela. Bylo to v podstatě jedno.
S postupujícím létem jsem pak bývala silně nervozní a v noci, s baterkou pod polštářem kontrolovala, co se kde šustne.
Jednou jsem zaslechla z kuchyně maminku: "Proč se ta holka (já) pořád vyptává, kdy už konečně bude zima?" Byla jsem ale charakter a bráchu nenapráskala.
Babička mi zase radívala: "Nikdy nestrkej prst do pupíku, už ho nikdy nevytáhneš."
Její oblíbená rada pak byla: " Na veřejném WC nikdy nepoužij první kabinku. Lezou tam všichni. A navíc tam poběhlice chodí zvracet."
A při těch poběhlicích se tvářívala hodně výhružně, naznačujíc odplivnutí.
Z doby mé mladosti mám pak v paměti uloženou jednu maminčinu radu: "Vždycky, když nám budeš telefonovat, popiš úplně přesně, kde jsi. A hlavně odkud voláš."
Dobře, když mi bylo nějakých těch patnáct, šestnáct, sedmnáct - mělo to možná nějakou logiku. Navíc chápu, že po několika extempóre s přepadávači měla moje rodička o mě docela obyčejný strach. To jako kdyby se na mě v telefonní budce (za bílého dne) vrhnul nějaký vraždící maniak. Dovedu i pochopit, že hlavně potřebovala vědět, kde mě zamordovanou najde.
Jenže, i když už jsem měla svého statného ochránce (manžela), rady neustávaly. A tak, i v pětatřiceti probíhaly naše telefonáty takto:
"Jak se máš, maminko?"
Jsem ale rázně přerušena: "Odkud voláš, popiš přesně, kde jsi."
"Ale mami, já jen chci..."
"No, ty snad neslyšíš. Popiš přesně, kde jsi..."
"Ach jo, doma, v bytě, kde bych asi tak byla..."
A teď jedna rada z mého dětství. Patrně nejmilejší. Dala mi jí paní učitelka ještě na základní škole, když mi bylo asi osm let: "Lidunko, každý den prohoď alespoň pár slov se svým andělem strážným. Sedí ti na levém rameni."
Neměla jsem důvod jí nevěřit. A s kamarádkou Alenou jsme o tom občas rokovaly.
I když - žádného okřídlence jsme nikdy neviděly.
No a před pár dny jsem byla po roce na kontrole u své paní doktorky, neuroložky. A ta mi říká: " Máte levé rameno o něco níž než to pravé."
A tak, že by rady, které jsou mnohdy nesmyslné, byly někdy i pravdivé?
Omlouvám se, zvoní mi mobil.
A pak bych i já měla zavolat.
Jen se mi na druhé straně asi nikdy už neozve: "Odkud voláš, popiš přesně, kde jsi..."
Přímou linku do nebe totiž ještě nikdo nevymyslel.
Ludmila Ibehejová
Tak o tuhle morovou ránu jsem si -pane Dušku - nekoledovala a určitě za ní ani nemůžu
Chtěla jsem o všem, co nás tohle jaro postihlo (a hned oba s manželem) spíše mlčet, dokonce i před našimi dětmi. Ale ti mají právo vědět, co se u nás děje a tak s těžkým srdcem jsem je informovala. S těžkým srdcem, plným kamení...
Ludmila Ibehejová
Sen je prý jen sen a kdo mu věří...
Sny jsou podle názoru mnohých psychologů a i psychiatrů údajně obrazem nitra, jakousi skládankou úzkostných pocitů, uložených kdesi hluboko v koutku naší duše.
Ludmila Ibehejová
Jak jsem obdržela dávku ...
A to naprosto nečekaně, bez žádosti a dokonce proti své vůli. V pondělí jsem totiž byla na pravidelné oční roční kontrole, protože pečuji o sebe v rámci svých možností
Ludmila Ibehejová
Umět se radovat - o to vlastně běží
I malé pousmání by nás mělo automaticky naladit na lepší vlnu. A to bych se na to podívala, aby s takovým úsměvem nebyl svět hned hezčí. Mým bonusem je sametový úsměv naší krásné dvouleté vnučky, který mi dokáže prozářit celý den.
Ludmila Ibehejová
Tak tu máme další rok
"Když si delší dobu myslíš, že je všechno špatně, tak to také špatně je" - Murphy. Silně pochybuji, že můj milovaný dědeček něco od pana Murphyho četl. On, bojující kdysi na Piávě, vnímal běh světa po svém. A rád o tom mudroval .
Ludmila Ibehejová
Když jde o vteřiny a tím vlastně o život
I v mém případě šlo tenkrát patrně jen o pouhé vteřiny a děsivé vzpomínky z možného udušení mi připomněl dnešní článek na internetu. Až mi začal běhat mráz po zádech, když jsem si na tu dávnou hrůzu vzpomněla.
Ludmila Ibehejová
Ach ta domluva...
Domluvit se mezi sebou, tak to je to, oč tu běží - bez domluvy (mezi sebou) dosáhneme totiž dohody a smíru opravdu jen "ztěží." Buď jsem to někde četla anebo si to vymyslela, to už nevím, ale věřím tomu.
Ludmila Ibehejová
Trefa do černého aneb jak se ukázkově ztrapnit
Jak se ztrapnit aniž bychom chtěli? Tak to se občas stalo mnohému z nás. Mně se to povedlo mockrát a i sama jsem byla svědkem různých "faux pas" u někoho jiného.
Ludmila Ibehejová
Prokletí velkých prsou
Trapná pozornost? Jak pro koho, dokonce v dnešní době. Někdo je-tak říkajíc-požehnán od přírody, někdo vylepšen šikovnou (a zajisté drahou) rukou plastického chirurga, další zase holduje neskutečným možnostem "push-up-ek", atd...
Ludmila Ibehejová
O splněném snu frizérky Zuzky
Každý máme svoje sny a cíle. "A krok pro to, abyste od života konečně získali co chcete, spočívá v tom, jednoho dne se rozhodnout." (Ben Stein)
Ludmila Ibehejová
Když se daří, tak se holt daří...
Některý den se nevyvede tak, jak by měl - nebo tak, jak bychom chtěli. Obzvlášť, chceme-li se poněkud "předvést." A když se hned ráno něco přihodí, tak v tom pěkně jedeme až do večera. Já tedy docela určitě.
Ludmila Ibehejová
Přečtěte si příbalový leták - informace pro Vás, pacienta
Přečtěte si pozorně celou příbalovou informaci dřív, než začnete přípravek používat, obsahuje pro Vás důležité údaje, jako: "Co je přípravek- Jak ho (ne)používat - Upozornění a opatření - Čemu věnovat pozornost - atd., atd.
Ludmila Ibehejová
Když tenkrát pršelo jen se lilo...
Tehdejší kulminování řek v jižních Čechách a na Moravě před dvaceti lety bylo v denních zprávách sice děsivé, ale z pohledu nás - diváků "za rohem" přece jen kapku vzdálené.
Ludmila Ibehejová
Nevěřte té bestii aneb kominíkem snadno a rychle
Ne každý den se tak říkajíc "vyvede," takže jsem v tom jiskřivém a chladném červnovém ránu začala tentokrát vyvádět já. Kuchyňská kamna na chalupě si totiž zase projednou zastávkovala.
Ludmila Ibehejová
Nemusí být zrovna pátek
Navíc třeba i třináctého. Ostatně - kdo by v dnešní době chtěl věřit na nejrůznější varovná znamení.
Ludmila Ibehejová
Když se ruka k ruce vine?
Život je největší dar - proto ho vychutnávejme, pokud to jen trochu jde - hodinu po hodině, minutu po minutě. V dnešní době to platí dvojnásob.
Ludmila Ibehejová
Dáte si se mnou štamprdli?
"Kam slunka boží tvář se lije, pít bude se a pilo, pije, že všechno pije - každý ví - a já mám být snad střízlivý ?" (Od básníka, jehož jméno mi uniklo, ale citát jsem si kdysi dávno poznamenala).
Ludmila Ibehejová
Má nějaký smysl o svém věku lhát?
Je mi nad "... sát" poměrně dost dlouho. A když se mě někdo zeptá na věk, tak ho občas i přiznám. I když někdy váhavě a podle "takříkajíc vzniklých okolností".
Ludmila Ibehejová
Nescházelo moc a měla jsem to za sebou
Obě moje osudové ženy, maminka a babička, mě často v dětství varovaly: "Do třetice všeho dobrýho i zlýho, nezapomeň." A mně to patrně někde v hlavě utkvělo, protože koncem loňského září na jejich slova "došlo." I tak to říkávaly.
Ludmila Ibehejová
Soutěžíte, soutěžíme...
A jistě se přitom opět pobavíme - někdo získá cenu a my ostatní uznání - že jsme vytrvali po celý rok ve psaní...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 206
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 763x