Jak jsem nemusela za gejzírem až někam na Island

Široširý svět a nedozírné dálky mě vždycky nesmírně lákaly. Hlavně v dobách mojí mladosti. Kdy se za hranice všedních dnů dostávali jenom někteří vyvolení.

Ale i tihle vyvolení museli mít úřední povolení. Pod tichým dohledem tehdejší strany a vlády. O čemž si naše rodina mohla nechat jedině tak zdát.

Moje marné touhy po modravých dálkách byly patrně někde vyslyšeny. Protože se mi jednoho krásného dne poštěstilo uvidět gejzír. Velice zblízka a na vlastní oči. Aniž bych se plahočila přes moře, hory i doly.

Moje maminka mi totiž koupila tlakový hrnec.

Tenhle důmyslný vynález pana Denise Papina byl hliníkový a tlustostěnný. A velice, převelice neskladný. S pevnou těžkou poklicí a dlouhatánskou rukojetí. Nesmím opomenout ještě těsnící gumičku a kulatý pojistný ventil.

Po několika dnech můj technicky zdatný manžel přikvačil z práce ohromně nadšený. A mával na mě už od dveří nějakými lejstry s tabulkami. Vyčíslujícími úspory energií (plynu) a kdoví čeho jiného při používání tohoto převratného objevu.

Takže emancipovaná žena, pracující na plný úvazek (8,5 hod. denně) ve mně ihned zajásala. "Vaření za pouhopouhou čtvrtinu doby? Paráda!" - Přemítala jsem rozradostněně a kula pikle, co s tou přehršlí nově nabytého času budu dělat.

Měla jsem tenkrát ale malé podezření, že tu náhlou vášeň v mém drahém způsobil pocit, že hovězí podpultová flaxa bude třeba rychle poživatelná. V tom vyčísleném, graficky znázorněném čtvrtinovém čase. A ne houževnatá i po čtyřech hodinách mého marného snažení.

Když jsem nabyla dojmu, že tlustostěnec dokáže opravdu rychle změkčit maso, kosti ba i luštěniny, změklo a zlaskavělo i mé tehdy už dost zkoušené srdce.

A tak přes značnou neskladnost (hrnce, ne manžela) jsem ho vždycky nacpala do auta i při našich četných odjezdech na chalupu.

Jednou takhle o sobotním víkendu chystám guláš. A své pokukující matce dávám instrukce, jak s papiňákem zacházet. S matinkou jsem totiž měla nejednu zkušenost. Hlavně s jejím postojem k propanbutanovému sporáku.

Asi před rokem, opět tady, na chalupě, otočila knoflíkem hořáku a šla si poklábosit se sousedkou k domovním dveřím. Pak se pomalu vrátila a škrtla. Sirkou.

Výsledek - vyražená skla nejen v oknech, ale i ve starodávném kredenci. Ona sama pak zaklíněná pod kuchyňským stolem. "Byla to jen taková chvilička, takovej momentíček," hájila se pak dlouho před námi.

Moje rodička totiž nikdy nehodlala měnit cokoliv ze svých zvyků. A mívala jsem často podezření, že kdyby jezdila autem, tak výhradně na plný plyn.

Pamětliva toho všeho (po zevrubné kontrole v pořadí: poklice, pojistka, matka) jsem z kuchyně vyběhla. Drahou rodičkou několikrát ubezpečená, že hořák nepojede tak říkajíc naplno.

Když jsem se asi za půl hodiny vrátila, papiňák neševelil a ani si nepobrukoval. Ale výhrůžně syčel, upouštějíc zlověstně páru.

A pak se to stalo. Víko z hrnce vyletělo kolem mého levého ucha a gejzír paprikáše, stoupající ke stropu byl něco jako výbuch sopky Krakatua. S následným výronem lávy - gulášové šťávy. Šinoucí se rychle po celé kuchyni.

Naše dvě malé děti pak celé odpoledne pročesávaly louku pod kuchyňským oknem. A hledali pojistný tlakový ventil, který někam tím směrem prosvištěl.

Já měla jinou práci. Po umytí podlahy, otření stěn a nábytku jsem oškrabávala kousky hovězího z omítky kolem sporáku. A můj drahý pak až do pozdního večera opravoval díru ve stropě. Zatímco zpočátku bohapustě klel, stačil závěrem složit poklonu fortelu mých předků. Festovní strop a silné zdi totiž až na nějakou trhlinu detonaci přežily.

Bylo veliké štěstí, že mě to tehdy nezabilo. Hliníkové víko mě minulo o malinkatý kousek. Takový ten fousek, který mnohdy rozhoduje o našem dalším bytí. Nad soptící hrnec jsem se totiž naklonila.

A konečná verze mojí matky? "Přiletěla jsi a drcla vší silou do sporáku, dyť tě znám, co dokážeš."

Co dodat. O hořáku, jedoucím na plný plyn nepadlo ale ani slovo. Ani to nejmenší.

Během dalších let se pak událo v mém životě ledacos. A kromě mnoha lidí prošly jím i další hrnce, ty tlakové nevyjímaje. Jsou sice o moc bezpečnější, ale můj vztah k nim je velice obezřetný. Zásadně totiž pod nimi ubírám plyn. A nejen pod nimi.

A tak - i když jsem na Islandu nikdy nebyla, zkušenost s gejzírem mám.

Co na tom, že jen s tím "gulášovým."