Tak tuhle průpovídku jsem slýchávala častokrát. A jako hodně malá chápala jako, že: ... nějaké to psisko, v mém případě Brok, je ještě daleko."
Mívali jsme doma totiž vždycky nějakého toho psa. Pravidelně se jmenoval Rek a pouze jedenkrát Brok. A tenhle Brok po všem chňapal. Po všem a hlavně po každém.
Když nechňapal, užižlával. Strýčkovi, klimbajícímu jednou v den sváteční (v neděli) pod švestkou, uhryzal dokonce kus kalhot. Konkrétně jednu nohavici těsně pod kolenem. Zbytek spáče zůstal kupodivu nedotčený.
A toho Broka, vlastně onu průpovídku, jsem si připomněla před několika dny.
Na chalupu za mnou totiž přijela kamarádka Lenka. Vrátila se z několikaměsíční návštěvy slunné Kalifornie. A tak jsme klábosily. O tom, či onom. Neviděly jsme se totiž už několik let.
Když jsme probraly živé i mrtvé (bohužel), došlo i na to, co se dělo a případně nedělo. A zákonitě došlo i na fotky. Na ty z jejího pobytu za velkou louží. A já na jednu z nich, vlastně tu poslední, nestačila zírat.
U jakéhosi drátěného plotu tam davy očividně rozesmátých lidí vystrkovaly své nahé zadky. A davy ostatních jim nadšeně mávaly. Na chodnících, z aut a z karavanů, natěsnaných opodál. A ty bílé, svítící zadky byly na tom pletivu přímo natlačené.
Vzápětí se dozvídám, že se jedná o věhlasnou a letitou akci (atrakci) "Mooning Amtrak" v onom kalifornském městečku, kde má Lenka sestru.
"Holka, to ti je děsná psina", směje se kamarádka. "Každoročně na druhou sobotu v červenci sem přijedou desetitisíce lidí. Seřadí se u železniční trati a zdraví okolo svištící vlaky svou nahou zadnicí."
Údajně se jedná o tradici, vyvolanou jedním místním vtipálkem. Ten před třicetiosmi lety se v tamní hospodě vsadil, že koupí každému takovému odvážnému "zdraviči" panáka.
Po této nabídce se vystrkování pozadí ujalo a hlavně rozkřiklo velice rychle. A vítačů - šprýmařů tak každoročně přibývá. Sjíždějí se prý z celého okolí pravidelně. S jedinou výjimkou. Štamprlata si už každý musí platit sám.
Nevěřícně jsem na fotku civěla. A když Lenka jen tak mimochodem pronesla, že těch vlaků tam denně projede asi čtyřicet, nezmohla jsem se ani na slovo. A vzpomněla si na toho našeho Broka, kamaráda z mých dávných dětských her.
A také na to, že: "Nač stahovat kalhoty, když vlak je ještě daleko." V kalifornském případě vlak, ne brod - nebo dokonce ten náš Brok.
Říká se, že - jiný kraj, jiný mrav. A je vlastně úplně jedno, jestli ´mrav´ v tom našem kraji, nebo až za tou velkou louží.
Takže - proč ne, když se někde stane tradicí, vystrkovat holou zadnici...
Už moje babička přece říkávala: "Holka moje zlatá, proti gustu - žádný dišputát."
