"Že se mi hlava točí, za to může šeřík snad a tužkou na obočí můžeš pro mě verše psát" - tak to už si dávno nezpívám.
Zato hlava, ta se mi před několika roky začala točit pořádně. Začalo to nenápadným šuměním v uchu. Nejdřív v jednom a pak i v druhém. To už ale pískot přešel v setrvalé pištění. Ve dne, i v noci.
Pak jsem sebou několikrát potupně flákla. Při náhlém otočení se. Naštěstí v zahradě, na trávě. Poté ale i na kole. Jezdíme (totiž - jezdili jsme) s manželem rádi na výlety po okolí.
Bylo léto, horké léto a šeřík přece už dávno odkvetl. A tak jsem poněkud znejistěla. A začala se pozorovat.
Když mého drahého omrzelo vyprošťovat mě ze záhonů - tu z okurek, tu z dýní - znejistěl i on.
K doktoru jsem ale pořád nešla. Protože my, horalé, přece neběžíme s každým bebíčkem k felčarovi. Nebo dokonce za ministrem zdravotnictví.
Pak přišel podzim a bylo nutné hrabat listí. Hory listí. Ze dvou padesátiletých ořechů, stoleté lípy a mnoha, mnoha dalších stromů.
Opírajíc se o hrábě, případně o plné kolečko, jsem se jakž takž držela na nohou. A do kroku mi znělo stále hlasitější vrzání. Nejen kolečka, ale i to z mých uší.
S příchodem prvních podzimních mlh jsme se konečně vrátili do civilizace. A tak jsem konečně zaskočila k obvodní doktorce. Ta mě vyslechla, změřila tlak a vyděsila se. A nasadila mi hned léky a navlekla jakýsi měřící rukávec - Holter. S tím, abych příští den přišla i s manželem. Že si ho pro jistotu procvakne taky.
Byla jsem ještě poučena, že holterovský přístroj bude zaznamenávat mojí křivku EKG. V intervalech, kdy každý stah mého srdce bude doprovázen vznikem slabého elektrického napětí, které se bude šířit povrchem mého těla. Ve dne i v noci, celých 24 hodin.
A tak řádně instruována, jsem se škrábavým a hned mně navýsost podezřelým jedincem pod halenkou, seběhla po schodech. A to jsem neměla dělat (běhat).
Přístroj se totiž dal okamžitě do práce. Hned za dveřmi střediska se pánovitě nafouknul, až švy na mé parádní blůzičce zapraskaly.
Za těch padesát metrů k našemu domu sepnul a nenávistně na mě zachrochtal snad třicetkrát. Když jsem poněkud roztřesenou rukou nervozně odemykala domovní dveře, hedvábí nevydrželo.
Ani ne po hodině se mi chtělo ječet: "Jaké slabé elektrické napětí na povrchu mého těla. Halenka zničená, v hlavě mi buší, ruka otéká."
A navíc ta děsivá představa, že mi tenhle surovec bude kroutit rukou po zbytek dne a celou noc.
A tak začal vyčerpávající boj. Můj boj.
Do půlnoci jsem asi pětkrát vetřelce uvolnila a zase nasadila. Ale bylo to čím dál horší. Nadutec se jal pracovat asi jako spalovací čtyřtaktní motor.
Nasání (mé kůže), komprese (mé ruky), výbuch a výfuk. Asi v minutových intervalech, bez přestávky.
Vybuchla jsem ale já a v té poslední fázi - to už v extázi - jsem aparát servala. A mrskla s ním na gauč. Splasknul tedy okamžitě, mizera jeden. Aniž si stačil pořádně odfouknout.
A já pak v klidu strávila zbytek noci. Ovšem, bez stálého monitorování své EKG křivky.
Druhý den kolem poledne jsme všichni tři svorně - já, pan Holter a manžel - vtrhli do ordinace. Laskavá paní doktorka měla starostlivou vrásku na čele. Moje maličkost ale - kupodivu - normální tlak.
Když jsem oběma zdravotnicím vylíčila svou anabázi, tvářily se nedůvěřivě. Přesvědčily je trochu (snad) až modročerné hematomy okolo celého mého levého nadloktí.
Pak s tím, že někteří obzvláště přecitlivělí jedinci mohou mít takové potíže, nasadily přístroj na ruku mého zápasníka.
A tak se vetřelec u nás zabydlel už druhou noc. Ale choval se kupodivu slušně. Přímo podlézavě. Spínal v přesných okamžicích, manželovu ruku neškrtil ani oblečení nedrásal.
Když oba ulehli, já ale bděla. Za svitu lampičky, s knihou v ruce a s očima na stopkách jsem ostražitě naslouchala.Tichému pochrupování svého drahého a občasnému pobrukování přístroje. A to až do bílého rána.
Druhý den v ordinaci se paní doktorka tvářila opět ustaraně. Sledujíc obrazovku svého počítače se nás otázala: "Co jste proboha v noci vyváděli, ty parametry mi tady u vašeho muže skáčou nahoru a dolu." A nedůvěřivě sáhla po zdravotní kartě manžela.
Asi ověřit si datum jeho narození.
Že pánové spali a já je pouze monitorovala, to bylo zbytečné vysvětlovat. Navíc mám už dlouho podezření, že když se vnitřně - mimosmyslově - rozkmitám, rozhodím patrně kdejaký přístroj.
Údajně takoví jedinci existují.
Důležitá je ale jiná věc. Že letos na jaře opět kvetly šeříky a hlava se mi netočila. Ani celoročně se mi už netočí. Mám totiž léky na tlak a báječnou paní doktorku.
A verše tužkou na obočí, tak ty mi asi těžko bude někdo psát.
