Že z mobilu jde děs?

"Kdyby ty mobily nebyly" - parafráze na starou lidovou. Ale, co bychom si asi bez nich počali. Doba je rychlá a čas - ten běží rychlým krokem, chvíli pokoj nedá si. Opět sloka z jedné písničky.

Jedna moje kamarádka, podstatně starší než já, je ke svému mobilu podezíravá. Zavírá ho proto docela neúprosně do šuplíku ve skříni. Kde chudák polehává zastrčený do staré ponožky. Šuplík navíc pevnou rukou uzamyká. Kdybych to na vlastní oči neviděla, tak tomu nevěřím.

Zprávy nepíše a volá velice zřídka. Možná i šetří. Hlavně ale tvrdí, že z mobilů něco vyzařuje. Něco jako škodlivé vlny. A tak se jistí. Šuplíkem, ponožkou a nakonec i tím zámkem.

Jestli je ta ponožka řádně zaštupovaná, tak to si ještě zjistím. Když ne, mohly by tou dírkou totiž vlny unikat a v šuplíku se nebezpečně hromadit. Budu jí asi muset varovat.

Svým dětem a i mně vyčítá, že jí nepíšeme a nevoláme. A nenechá si vysvětlit, že se šuplíkem se opravdu těžko komunikuje. Ach jo.

Ale zpátky k těm vlnám. Že se jimi vědci zabývají, tak to jsem už někde slyšela. O jejich dopadech (i těch mikrovlnkových) na zdraví vůbec nepřemýšlím. Vlnění ale vnímám. Klidně bych mohla zaskakovat místo seismografů nebo jiných přístrojů. Rozvibruje mě totiž kdeco.

Před zazněním budíku (z mobilu) zhruba minutu před signálem vyskakuji a čile pobíhám. Asi ta startující vlna doputuje z etéru k mému mozku o hodně dřív. Představuji si ji jako nenápadnou, ale rychle se šířící tsunami. Na rozdíl od reakcí mého drahého. Tomu kousek od ucha může mobil donekonečna hlásit (vyřvávat): "Je právě tolik a tolik hodin, je čas vstávat." A on nic, převalí se a klidně spí dál.

Co mě ale vytáčí, je hlasitá komunikace v dopravních prostředcích. A tak se nechtěně dozvídám, kde mají zlevněné to či ono. O nemocech a všelijakých vyšetřeních, zvláště těch hnusných bych mohla vyprávět. Celé hodiny.

Šmírák rozhodně nejsem. Přesto nepřeslechnu: "A Heluš hele, mají už zasejc  ty kouličky proti molom, tak si zajdi." Domů pak přicházím naprosto rozervaná. Jestli Heluš opravdu zašla.

Můj mobil se prostě už dávno stal součástí mého já. Součástí tak samozřejmou, že si občas neuvědomím jeho tichou společnost. Jako před týdnem.

Přijela jsem z chalupy a volám si s dcerou. Najednou jí zoufale přeruším: "Pane jo, nemám mobil, co si počnu?"

Dcera: "Mami, maminko, není tě něco?"

A já - skoro ječíc: "Jak dám vědět domů, v kolik se vlakem vrátím."

A dcera, mající mě patrně už plné zuby: "A z čeho prosím tě voláš?"

Takže, komunikace prostřednictvím mobilů je různá.

Onehdy jsem poslouchala pořad o tom, jak australští vědci poslouchají hlasy koal. Pomocí mobilních telefonů, jak jinak.

Mobily umístí na stromy, kde se koaly zdržují. A naprogramují je tak, aby se automaticky zapínaly a vypínaly každých třicet minut. (Mobily, ne ty koaly, to dá rozum).

Zvuky, které koaly vydávají, pak mobily zaznamenají. A to se automaticky přenáší do počítače jedné university v Queenslandu.

A výsledek? Vědci dokáží zjistit, jak spolu koaly komunikují.

A jestli jsou koaly z mobilů a jejich signálů vystresované, tak o tom v pořadu nepadlo ani slovo. Ani to nejmenší.