Déle žijeme, když se necpeme?
O nezdravém přecpávání jsme informováni na každém kroku. Není to žádná převratná novinka. A já nehodlám pátrat po nejnovějších výzkumech. S nezbytnými tabulkami a grafy.
Proč?
Navštívil nás totiž někdejší spolužák se svým dobrým kamarádem. Očividně pracovníkem nějakého ústavu. Výzkumného. A že prý "on" (jezdící po celém světě) je moc zvědavý, jak se žije v takové nefalšované šumavské chalupě.
A já až večer pochopila, že to pro něj byla vlastně cesta studijní. Nejen jak se žije. Ale hlavně jí a pije v nějakém tom Vidlákově kdesi pod horami.
Protože Hynek zavolal předem, připravila jsem pohoštění. Bábovku (starý rodinný recept), koláč s tvarohem a malinami, karbanátky, sekanou a salát. V záloze pak číhala v ledničce nefalšovaná svíčková. To jako, kdyby večer přišel hlad anebo návštěva zůstala i druhý den.
Všechno ryze nezdravé. A špatné, jak se vzápětí ukázalo.
V tom žhavém letním odpoledni jsme manžel, já i Hynek vydatně klábosili a vzpomínali. A s chutí se cpali a připíjeli. Jen tak, z naprosté radosti. Tomu našemu setkání po letech, slunci, modré obloze bez mráčků. A hlavně pak, že ještě vůbec žijeme.
Dobrý kamarád ale jen seděl a zarytě mlčel. A zpod ježatého obočí si znechuceně (patrně výzkumnicky) měřil náš obtěžkaný stůl.
Kafe ,mého barbarského turka, rázně odmítnul. S tím, že pije výhradně capuccino nebo irskou kávu. A to jen - (zdůraznil) - z pravého čínského porcelánu.
Málem jsem se urazila. Kávu zásadně nepodávám v nějakém plastu. Ani tady, na chalupě. Ale v poctivém českém porcelánu od mé spolužačky ze Staré Role. Bývalé vývojářky v tamní porcelánce, jejíhož dárku si ohromně považuji.
A pak, patrně z hladu, nás začal poučovat. Ve smyslu - čím méně a hlavně zdravě (zdůrazněno) jíš, tím déle žiješ. S podrobnými informacemi, jak takové omezení kalorického příjmu prodlužuje život. Například u laboratorních krys. A své poznatky o jejich příjmu potravy a následném vyměšování podrobně popisoval. Velice podrobně.
Nemám myši vůbec ráda, hnusí se mi a krysy, tak ty jsou mi úplně odporné. Mám navíc velice živou představivost. Takže jsem po zbytek onoho odpoledne omezila svůj kalorický příjem. Úplně a zcela nedobrovolně.
Nezdálo se ale, že by to našeho výzkumníka potěšilo. Ani to nezaznamenal.
Být tam ale můj bratr, praktikující zdravou výživu a ochutnávající kdejaké lupení, určitě by si pokecali.
Dobrý kamarád se totiž docela rozvášnil. Požádal o papír a začal zběsile kreslit schéma nějakého nově objeveného genu, jakéhosi SIR2. Nalezeného nejen u krys, ale i u lidí.
Alespoň tak jsem to já pochopila. Možná blbě, ale proč ne. A tak jsem popadla jeden nepočmáraný papír a bleskově název onoho genu poznačila. Pro bratra, jak jinak.
Hrozilo totiž nebezpečí, že své skicy nám výzkumník nenechá. Cpal si je totiž do kapes.
Takže jsme v tom krásném letním odpoledni vyslechli další přednášku o nezdravé výživě, způsobující vysoký tlak, cukr, cholesterol a bůhví co ještě. Tentokrát doprovázenou výhružným bubnováním o můj přeplněný (nezdravý) stůl.
A já v tom nastalém zmatku začala jukat na polní cestu. To jako, jestli náhodou nepřijíždí i doktorka Kateřina. Aby vyplenila naši ledničku.
A tak jsem ani nezaznamenala, že výzkumník začal upíjet. Ne vodu, jemně perlivou. Ale calvados, které zatím ve stínu skromně vyčkávalo.
A upíjel rovnou z lahve. Nejdřív málo, aby vzápětí flašku dorazil. Do dna.
Když zhtnul zbývající bábovku, pustil se i do sekané. Chudák, byl asi úplně vyhladovělý. A v mžiku - i opilý.
Jeho výklad začal být zmatený a když začal vykřikovat něco o svých laboratorních exkrementech, měli jsme jasno. Experiment (v jeho podání znějící ale poněkud jinak) sem nebo tam. Byl prostě pod obraz.
A tak jsme milého badatele popadli a odtáhli do Hynkova auta. Probral se ale, drapsnul mě za ruku a opilecky zahuhlal: "Vážená kaní - škyt- míň kalorické stravy - škyt - to je i míň volných radikálů - škyt."
Když odjížděli, ještě na mě z okýnka zařval: "A cukr, pozor - škyt - je taky vrah - škyt - . Pozor milá kaní - škyt - pozor."
A tak jsme s mým drahým, dvěma karbanátky a nakousnutou patkou nezdravé sekané v tom letním podvečeru osaměli. A šli se projít na stráň pod lesem. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale pozor - i ten je přece samá škodlivina.
A co teprve sám život. Ten je nebezpečný se vším všudy.
Ale krásný, dokud žijeme.
Ludmila Ibehejová
Tak o tuhle morovou ránu jsem si -pane Dušku - nekoledovala a určitě za ní ani nemůžu
Chtěla jsem o všem, co nás tohle jaro postihlo (a hned oba s manželem) spíše mlčet, dokonce i před našimi dětmi. Ale ti mají právo vědět, co se u nás děje a tak s těžkým srdcem jsem je informovala. S těžkým srdcem, plným kamení...
Ludmila Ibehejová
Sen je prý jen sen a kdo mu věří...
Sny jsou podle názoru mnohých psychologů a i psychiatrů údajně obrazem nitra, jakousi skládankou úzkostných pocitů, uložených kdesi hluboko v koutku naší duše.
Ludmila Ibehejová
Jak jsem obdržela dávku ...
A to naprosto nečekaně, bez žádosti a dokonce proti své vůli. V pondělí jsem totiž byla na pravidelné oční roční kontrole, protože pečuji o sebe v rámci svých možností
Ludmila Ibehejová
Umět se radovat - o to vlastně běží
I malé pousmání by nás mělo automaticky naladit na lepší vlnu. A to bych se na to podívala, aby s takovým úsměvem nebyl svět hned hezčí. Mým bonusem je sametový úsměv naší krásné dvouleté vnučky, který mi dokáže prozářit celý den.
Ludmila Ibehejová
Tak tu máme další rok
"Když si delší dobu myslíš, že je všechno špatně, tak to také špatně je" - Murphy. Silně pochybuji, že můj milovaný dědeček něco od pana Murphyho četl. On, bojující kdysi na Piávě, vnímal běh světa po svém. A rád o tom mudroval .
Ludmila Ibehejová
Když jde o vteřiny a tím vlastně o život
I v mém případě šlo tenkrát patrně jen o pouhé vteřiny a děsivé vzpomínky z možného udušení mi připomněl dnešní článek na internetu. Až mi začal běhat mráz po zádech, když jsem si na tu dávnou hrůzu vzpomněla.
Ludmila Ibehejová
Ach ta domluva...
Domluvit se mezi sebou, tak to je to, oč tu běží - bez domluvy (mezi sebou) dosáhneme totiž dohody a smíru opravdu jen "ztěží." Buď jsem to někde četla anebo si to vymyslela, to už nevím, ale věřím tomu.
Ludmila Ibehejová
Trefa do černého aneb jak se ukázkově ztrapnit
Jak se ztrapnit aniž bychom chtěli? Tak to se občas stalo mnohému z nás. Mně se to povedlo mockrát a i sama jsem byla svědkem různých "faux pas" u někoho jiného.
Ludmila Ibehejová
Prokletí velkých prsou
Trapná pozornost? Jak pro koho, dokonce v dnešní době. Někdo je-tak říkajíc-požehnán od přírody, někdo vylepšen šikovnou (a zajisté drahou) rukou plastického chirurga, další zase holduje neskutečným možnostem "push-up-ek", atd...
Ludmila Ibehejová
O splněném snu frizérky Zuzky
Každý máme svoje sny a cíle. "A krok pro to, abyste od života konečně získali co chcete, spočívá v tom, jednoho dne se rozhodnout." (Ben Stein)
Ludmila Ibehejová
Když se daří, tak se holt daří...
Některý den se nevyvede tak, jak by měl - nebo tak, jak bychom chtěli. Obzvlášť, chceme-li se poněkud "předvést." A když se hned ráno něco přihodí, tak v tom pěkně jedeme až do večera. Já tedy docela určitě.
Ludmila Ibehejová
Přečtěte si příbalový leták - informace pro Vás, pacienta
Přečtěte si pozorně celou příbalovou informaci dřív, než začnete přípravek používat, obsahuje pro Vás důležité údaje, jako: "Co je přípravek- Jak ho (ne)používat - Upozornění a opatření - Čemu věnovat pozornost - atd., atd.
Ludmila Ibehejová
Když tenkrát pršelo jen se lilo...
Tehdejší kulminování řek v jižních Čechách a na Moravě před dvaceti lety bylo v denních zprávách sice děsivé, ale z pohledu nás - diváků "za rohem" přece jen kapku vzdálené.
Ludmila Ibehejová
Nevěřte té bestii aneb kominíkem snadno a rychle
Ne každý den se tak říkajíc "vyvede," takže jsem v tom jiskřivém a chladném červnovém ránu začala tentokrát vyvádět já. Kuchyňská kamna na chalupě si totiž zase projednou zastávkovala.
Ludmila Ibehejová
Nemusí být zrovna pátek
Navíc třeba i třináctého. Ostatně - kdo by v dnešní době chtěl věřit na nejrůznější varovná znamení.
Ludmila Ibehejová
Když se ruka k ruce vine?
Život je největší dar - proto ho vychutnávejme, pokud to jen trochu jde - hodinu po hodině, minutu po minutě. V dnešní době to platí dvojnásob.
Ludmila Ibehejová
Dáte si se mnou štamprdli?
"Kam slunka boží tvář se lije, pít bude se a pilo, pije, že všechno pije - každý ví - a já mám být snad střízlivý ?" (Od básníka, jehož jméno mi uniklo, ale citát jsem si kdysi dávno poznamenala).
Ludmila Ibehejová
Má nějaký smysl o svém věku lhát?
Je mi nad "... sát" poměrně dost dlouho. A když se mě někdo zeptá na věk, tak ho občas i přiznám. I když někdy váhavě a podle "takříkajíc vzniklých okolností".
Ludmila Ibehejová
Nescházelo moc a měla jsem to za sebou
Obě moje osudové ženy, maminka a babička, mě často v dětství varovaly: "Do třetice všeho dobrýho i zlýho, nezapomeň." A mně to patrně někde v hlavě utkvělo, protože koncem loňského září na jejich slova "došlo." I tak to říkávaly.
Ludmila Ibehejová
Soutěžíte, soutěžíme...
A jistě se přitom opět pobavíme - někdo získá cenu a my ostatní uznání - že jsme vytrvali po celý rok ve psaní...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 206
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 763x