První část nadpisu by mohla být zavádějící. Protože nehodlám psát o našem báječném sousedovi Mírovi. Ale o jiných členech mužského rodu. Bacilech, virech a jiných mikrosouputnících našich životů.
Když se tak dívám do azuru současných dní bez jediného mráčku, vybavují se mi jiná léta před mnoha a mnoha roky. A zdaleka to nebyla léta pohodová.
Tehdy byly naše dvě děti ještě malé a kosila je kdejaká dětská choroba. Mračna zákeřných bacilů nad jejich hlavičkami nemínila odtáhnout, ať jsem se snažila sebevíc. Viry u nás obvykle nadlouho zdomácněly.
Dětská doktorka (v našem případě hodně skeptická) na nás už od prahu ordinace volávala: "Tak, čímže nám ty prázdniny v celé Plzni zase pokazíte?" A obvykle se nemýlila. A my pak, se všemi těmi spálami, anginami, příušnicemi a zarděnkami, obsazovali čestná první místa coby průkopníci.
A o čistotě a sterilnosti (moje máti tvrdívala, že "přehnané") jsem zapochybovala v té době několikrát.
Jednou měly obě naše děti celé prázdniny anginy. Hezky jednu za druhou. Léto tehdy šílelo a já ještě víc. Málem jsem si zoufala. A tak jsem zaběhla na radu ke své kamarádce, lékařce (zubní), do sousedního domu. To jako postěžovat si a poradit se. Její obě holčičky snad nikdy nebyly nemocné. A já to malomyslně začala přičítat svým chabým znalostem v oblasti zdravotnictví.
A nestačila jsem zírat. Její tříletá dcerka právě snídala. V jedné ručičce párek (v tehdejším PVC obalu) a v té druhé kelímek vody. Té plzeňské, tehdy vydatně chlorované. Natočené přímo přede mnou z kohoutku vodovodu. Holčička s pusinkou od hořčice a červenými naducanými tvářičkami byla ale reklamou na pevné zdraví.
A tak jsem prvně zapochybovala. Jestli tím svým úzkostlivým dodržováním čistoty nezpůsobuji u svých dětí pravý opak.
Koncem prázdnin jsem pak zapochybovala hned podruhé. Byli jsme tehdy na návštěvě u jedné manželovy chodské tetičky. Na zahradě tam sedělo asi tříleté dítě. Takový zlatovlasý baculatý andílek. A vydatně se cpal. Něčím, co bylo ve starém oprýskaném kastrolu. Nedalo mi to a podívala jsem se. Po mém upozornění se tetka vesele zasmála: "Jó to, to je souseduc Kubík, ten sem chodí na bramburový kuclíky. Dělám je našim slepicom. A jemu to, panečku, moc a moc chutná. Jó, jó, chodí si k nám holt sem tam zobnout ňákej ten brambur s těma našima zatrapenýma slepicema."
Nedávno jsme u nás doma s kamarádkou Hankou třídily časopisy pro knihovnu pacientů v jedné plzeňské nemocnici. A padnul nám do oka článek o nejšpinavějším muži světa. Z provincie v jedné asijské zemi. V časopisu bylo několik zdrcujících skutečností. Údajně se tento víc než osmdesátiletý stařec:
- nemyje už přes šedesát let
- vodu pije z rezaté plechovky z příkopů nebo z kaluží
- kouří jen odpadky z fajfky ze zbytku trubky (rovněž rezaté)
- a čím se živí, nehodlám opakovat.
Z velké barevné fotografie onoho muže se mi udělalo totiž nevolno. Doslov k článku pak obsahoval šokující informace o našem imunitním systému. Který se tak říkajíc "dokáže zbláznit" z přehnaně sterilního prostředí. A zareaguje tak u lidí, kteří žijí v maximální čistotě, zvýšeným počtem alergických onemocnění.
Pak následovala anketa: "Sprchujete se každý den a kolikrát? Jak často a kdy si myjete ruce? Jaké sanitární a čisticí prostředky používáte? A tak dále, a tak dále. Tak toho už jsme se ani jedna nezúčastnily.
A tak jsem zapochybovala vlastně už potřetí.
A hned vzápětí si vzpomněla na svou kamarádku Zuzanu. Biochemičku. Která mě soustavně rozčiluje tím, že si nikdy po umytí neutře ruce do ručníku. (Mého, vždy čistého a vyžehleného). S těma mokrýma rukama pak poletuje po bytě a mává a mává. Podle ní nejsou prý ručníky dost sterilní. Všechny. Ale co ty moje? Tak na to se musím podívat. Mikroskopem mojí dcery. A najdu-li tam nějaký neviditelný mikrob, tak s ním pěkně rychle zatočím.
Ale zpátky k Zuzce. Byla jsem za ní vzápětí v nemocnici, kde ležela po operaci. Ani ne za dva dny mi volala, že má žloutenku. Ona, a žloutenku? Byla jsem z toho úplně paf.
Takže je vidět, že viry si poskakují vesele a všude kolem nás a hupsnou na kdekoho. Na nás ručníkáře i na ty bez.
A tak vlastně nevím. Návrat ke špíně určitě není řešením. Patrně záleží na zdravém rozumu a udržování jakési rovnováhy.
Mé dvě osudové ženy totiž říkávaly: "Milá zlatá, všeho moc škodí." A právě tím jsem se asi měla před těmi lety u svých dětí řídit.
