Faraóni - a co takhle v domě

Tak to není nic pro mě. Za těmi egyptskými jsem se nikdy neplahočila. Ani se nehodlám rozplývat nad pyramidami s jejich četnými sarkofágy.

Podobné radovánky totiž nevyhledávám. Netoužím jukat pod rubáše nějakých vznešených nebožtíků, byť by byly třeba ze zlata a drahého kamení.

Bohatě vystačím se zážitkem ze školní exkurze v Klatovech. V jejich katakombách. Kde už po shlédnutí první mumie jsem sebou potupně flákla, byvše vzápětí vynesena nohama napřed. A zaklíněna mezi dva šutráky u kamenné zdi Černé věže tamního kostela.

K veliké radosti spolužáků tehdejší 5. B jsem pak na požádání (a často) vyprávěla, že ta mumie na mě mrkla. Jak šel čas, tak v 6. B nejen mrkala, ale i cenila svůj zteřelý chrup. Když jsem ale postupně přidala i vyplazování jazyka, přestaly mně děti věřit a všechno vyšumělo.

Že jednou budu mít tu čest a setkám se osobně i s faraóny, tak to jsem tehdy ještě netušila. Ani náhodou.

Začalo to naprosto nenápadně a to několika průzkumníky, kteří vnikli i do našeho bytu. Nezvaní hosté byli urputní a čilí. Žádné zlato, žádné drahokamy, ale armády malých rezavohnědých potvůrek, které zaplavily všechna plzeňská sídliště.

V té době neexistovala skoro žádná reklama na hubící prostředky. A já se někde dočetla, že vetřelce zastaví - zubní pasta.

A tak jsem nelenila a zakoupila pár tub značky Odol. A opatlala jimi kdeco. Kdejakou škvíru a kdejaký kout v našem panelovém bytě. Postupujíc při tom velice důmyslně, přímo lstivě.

I naše dvě děti byly do akce zapojeny a denně s reptáním odbíhaly pro další a další tuby Odolů. A já vášnivě oblepovala kdejaký kout s bojovou písní na rtech: "Faraóni, třeste se!"

Mravenci se na několik dní našemu bytu skutečně vyhýbali.

Zubní pasta postupně ztuhla a moje rysy o poznání víc. Vojsko se totiž vrátilo a nemínilo vyklidit znovu dobyté pozice.

V té době s námi už žila moje nemocná maminka. A já s mužem i dětmi jsme měli odjet na týdenní zájezd do MLR (tehdejší Maďarsko).

Napekla jsem, navařila a přivezla coby dozor matčinu mladší sestru Liběnu. Večer před odjezdem jsem obě několikrát varovala, aby všechno jídlo dávaly výhradně do ledničky.

A pak plna pýchy nad naleštěným (vydesinfikovaným) bytem a s pocitem vzorné dcery jsem zaklapla dveře.

Že něco nebylo v pořádku, to jsem na své rodičce poznala po návratu skoro okamžitě. Máti, jindy melancholická, byla skoro rozverná.

Na mé naléhání se mi konečně svěřila. Jak mísu bramborových knedlíků dala přes noc do jídelní skříně. A vzápětí napráskala i Liběnu, která jí údajně popichovala: "Ta tvoje holka toho nadělá, nějací faraóni, kdo to kdy slyšel. U nás v Nýrsku o nich nikdo nic neví."

Druhý den pak obě ale nestačily zírat. Mísa s knedlíky byla jedna veliká hemžící se zrzavohnědá koule.

Když jsem se nadechla a zmohla na otázku, co jedly, opáčila: "No co, knedle jsme opláchly a bylo to. Taková škoda, přece jsme to nemohly vyhodit." A hned rychle dodala: "S tou roštěnou byly oba dny vynikající. A napotřetí jsme si je i opekly."

Chtěla jsem než ironicky podotknout: "Ty faraóny nebo knedlíky?"

Vzápětí jsem si vzpomněla na vyprávění kamarádky Dáši. Které faraóni jednou nalezli do pouťových koláčů. Pravých chodských. Kdo je někdy jedl, pochopí. (Koláče, ne faraóny).

Tuhle dobrotu totiž dlouho slibovala natěšeným spolupracovníkům.

Když mi vyprávěla, jak to pondělní ráno otevřela krabici a málem zkolabovala, nemohla jsem nevěřit.

A tak ty své pracné výtvory projela několikrát nad dřezem fénem, zlehka oklepala poslední opozdilce a všechno vydatně posněžila moučkovým cukrem.

Kolegové i kolegyně si prý moc a moc pošmákli, údajně se mlsně olizovali ještě několik dní.

Dášenka se nenechala zlomit. A dál peče své výborné "merhované chodské" koláče.

Ale já si u ní od té doby makové radši nikdy nedávám. Nesáhnu ani po těch hodně pocukrovaných.

Faraóni jsou sice dávná minulost, ale já si dobře pamatuji, jak mi tehdy řekla: "Víš, když jsem tu krabici na kuchyňskou linku položila, bylo najednou všude plno máku."